Ve středu 21. 8. 1968, brzo ráno, ještě za tmy, jsem odjížděl prvním ranním autobusem z naší vesnice a potom pokračoval vlakem do Jihlavy, kde jsem přestupoval na rychlík do Brna. Když jsem odcházel z domu, říkal mi otec, který vstával dříve, že je dnes slyšet mimořádný hukot, létá plno letadel. Na hlavním nádraží v Jihlavě byl zapnutý televizor, a všem bylo jasné, co se děje: byli jsme napadeni vojsky Varšavské smlouvy, viděli jsme, co se děje v Praze.
Mnozí cestující se rozmýšleli, zda budou v cestě do Brna pokračovat. Nové informace byly i od těch, kteří přistupovali. Já měl na ten den dohodnutu závěrečnou konzultaci k diplomové práci na VŠZ v Brně. Vlak končil ve stanici Brno-Horní Heršpice, Brno-hlavní nádraží bylo uzavřeno. Šli jsme pěšky po trati, asi tři kilometry, ze železničního nadjezdu bylo vidět, jak cizí vojáci rozestavují zbraně u křižovatky. Před hlavním nádražím bylo plno lidí, kteří znemožňovali průjezd vojenských vozidel, vozidla musela stát.
Na fakultu do Černých Polí jsem se dostal až odpoledne, nikdo nevěděl, co se bude dít. Vedoucí mé diplomové práce odjel, stejně jako mnozí další, odvézt děti z dětských táborů domů, při situaci na silnicích to nebyla snadná záležitost.
Zůstal jsem v Brně u známých, kteří bydleli na Gagarinově ulici (nyní už opět Kobližná), která vede z náměstí Svobody směrem k divadlu. Se synem mých známých jsme se šli podívat po městě. Nebyly tabulky s názvy ulic (GPS ještě nebyla) a tak bylo pro cizí vojska obtížné najít studio rozhlasu, ubytovací prostory pro vojáky, sídla orgánů, které chtěli mít pod kontrolou apod. Večery již byly chladné, vojáci-Asiaté ve slabých uniformách, zkřehlí na korbě nákladního auta, se bázlivě rozhlíželi po velkoměstě. Nákladní auto s dlouhými, silnými vojenskými kabáty za nimi přijelo až mnohem později.
Večer se shromažďovali lidé na náměstí Svobody k protestu. Byly hlášeny výzvy k rozchodu, které nebyly uposlechnuty. Přijela obrněná vozidla. Dav reagoval – tím, co bylo po kapsách, v odpadkových koších a v popelnicích, bylo na vozidla házeno, a ta před masou lidí pomalu odjížděla Gagarinovou ulicí směrem k divadlu. Naštěstí nikdo z vojáků nestiskl kohoutek, mohlo dojít k dalším tragediím.
Brňané v dalších dnech využívali proti okupantům vtipné psané a kreslené protesty – na výlohách obchodů, včetně tzv. jídelních lístků. Ve čtvrtek jsme také byli u budovy nazývané"brněnský rohlík" (dokončené rok před válkou, jako vojenské velitelství), tuším, že zde sídlil KV KSČ. Tanky do půlkruhu, hlavně mířící na budovu, pásy tanků v květinových záhonech.
Velitel jednoho ruského tanku seděl na tanku a dalo se s ním trochu hovořit. Je zde kontrarevoluce, něco co není přípustné, museli jsme zakročit – to jsou hlavní důvody vstupu vojsk Varšavské smlouvy.
Vzpomínám si, že asi dva měsíce předtím jsme byli u známých v NDR, v Dolní Lužici, nedaleko města Spremberg. Rodinná oslava, slavilo se večer venku na dvoře, zúčastnil se také jejich známý, voják z povolání, z lidové armády NDR, mladší, nejspíš v politické funkci. Když zjistil, že jsme z Československa, zazněla od něho zcela stejná argumentace jako od velitele ruského tanku, podpořena navíc tím, že se u nás nalezly zbraně určené ke kontrarevolučnímu záměru.
Jak jsme se od známých po srpnu 1968 dověděli, bylo i jejich venkovské nádraží, kde jsou k dispozici dlouhé odstavné vedlejší koleje, využito pro vojenské účely – vlaky naložené vojenským materiálem (jakýsi druhý sled či týl) mohly během dvou hodin noční jízdy dosáhnout území Československa. Zcela reálně se počítalo s tím, že může dojít k boji proti kontrarevoluci. Kontrarevoluce – pro jednoho slovo všeříkající, pro druhého nic neříkající.
Třetí den pobytu v Brně jsem se konečně setkal s vedoucím diplomové práce, a vše mohlo pokračovat v naplánovaných termínech. Náš početně velmi silný ročník dálkového studia (1963-1968), kde byli posluchači, kteří dříve nemohli studovat z politických důvodů (tzv. třídní původ), nebo si nyní doplňovali potřebnou kvalifikaci – byli to učitelé zemědělských škol, zaměstnanci služeb, úřadů a zpracovatelských podniků pracujících pro zemědělství i vedoucí a odborní zaměstnanci zemědělských podniků – mohli dokončit studium. Při listopadové promoci musel již ovšem náš kolega, který hovořil za nás absolventy, vypustit z připraveného proslovu zmínku o tom, že musíme zůstat "jako tři pruty Svatoplukovy".
Stanislav Kodys, Žďár nad Sázavou