V románu – pohádce „Děvčátko Momo a ukradený čas" je hrdinkou malé děvčátko, které bydlí na pokraji města v polorozpadlém amfiteátru a je odkázáno na dobrodiní okolních chudých obyvatel. Momo dovede naslouchat druhým, je ke každému vlídná a zakrátko si získává řadu přátel. Lidé k ní chodí se svými starostmi a radí se s ní, a ona už tím, že jim pozorně naslouchá, pomáhá řešit jejich problémy.
Ale má i nepřátele: šedé pány s doutníky a koženými aktovkami, kteří navštěvují lidi a přemlouvají je, aby jim prodali svůj čas. Oni totiž nutně potřebují k životu jako praví paraziti čas těch druhých. Děvčátko Momo s nimi bojuje za pomoci moudrého starého muže, Mistra Hóry, a ten ji zasvětí do tajemství lidského času, když ji poučí, že „všechen čas, který jsme nepřijali a neprožili svým srdcem, je ztracený". Nakonec jsou tedy šedí pánové poraženi, a mezi lidi se opět vrací radost a spokojenost, protože mají dostatek času pro sebe i pro druhé, a umějí si ho vážit a dobře ho využívat.
Románový příběh má v něčem velkou pravdu: zloději času opravdu existují. Může jimi být třeba množství našich aktivit, kterými jsme zatíženi a k nimž denně přibývají nové. Umíme rozlišovat důležité od nedůležitého? Známe své priority, které nemůžeme vynechat? Máme čas na pravidelnou ranní a večerní modlitbu, na krátké zamyšlení nad Písmem? Dáváme císaři, tj. povinnostem našeho zaměstnání, co jim patří, a nezapomínáme přitom příliš často a příliš snadno na Boha a jeho stálou přítomnost? Máme dost času na pohovor s přáteli a na tolik potřebný odpočinek? A co rodinný život a děti – je i na ně dost času?
Mezi typické zloděje vnitřního času můžeme zařadit i obyčejnou lidskou závist, o které mnozí tvrdí, že je typickou českou vlastností. Nevidíme pak dobro, které druhý dělá, a omezujeme se na zjištění, že právě on nás připravil o nějakou šanci a dotáhl to dál než my. Dalším nepřítelem zdravého prožití pozemského času je zlost, která nás přepadne v nestřeženém okamžiku a zaplaví naše nitro neužitečným napětím.
Typickým ukrádačem času bývá skřínka s obrazovkou, která stává v rohu pokoje a volá: zapni si mě, podívej se, co ti nabízím, nech všeho a pozoruj třeba celé hodiny modravý svit mé záře. Když si nedáme pozor a nevybíráme pečlivě, čemu chceme věnovat svůj čas, dostaneme se snadno do područí této novodobé Pandořiny skřínky a jen stěží se z něho vymaníme.
Jako křesťané víme, že máme prožívat přítomný okamžik plně a zcela, věnovat mu pozornost a být i vnitřně u toho, co právě děláme. To, co je důležité, nenastane až zítra nebo za týden, ale děje se právě teď. Cvičíme se tedy ve využívání času, který je krátký, jak nás napomíná apoštol, a můžeme být pak jisti, že poklad, který hledáme, je skryt právě na tomto místě a ve chvíli, kterou právě prožíváme. Jak praví moudrý Kazatel: Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas.
Navíc je nejdůležitější surovinou, která je zcela spravedlivě rozdělována: každý dostáváme denně celých 24 hodin, ať jsme mladí nebo staří, ať pracujeme u soustruhu nebo v obchodě prodáváme ony pověstné televizory. Co z této suroviny uděláme, to už záleží na nás. Čas je také hřivnou z Kristova podobenství – využijeme ji, nebo ji necháme znehodnotit a zkazit?
Napoleon je prý autorem tohoto výroku: Jsou zloději, které nikdo nepotrestá přesto, že kradou lidem to nejcennější, tj. jejich čas. Domysleme jeho výrok a podívejme se jako křesťané kolem sebe a na sebe, jak trávíme svůj čas. Byl nám svěřen jako dar. Máme v něm místo i pro onu důležitou trojici božských ctností, víru, naději a lásku?
P. MILOSLAV FIALA