Na realizaci Evropského pilíře sociálních práv bychom tedy měli být ve vyspělé Evropě mentálně připraveni, legislativně také skrz naplňování Evropské sociální charty platné již od 26. února 1965, kterou ratifikovaly všechny členské státy Evropské unie. O možnostech jeho implementace pohovoří Vladimír Špidla a nějaký časový harmonogram nám nejspíše nabídne ve vazbě na projednávaný rámcový rozpočet Evropské unie pro léta 2021 – 2027 zde přítomná zástupkyně Reprezentace Evropské komise v České republice Pavlína Žáková.
Já bych se více zmínil o Evropské sociální chartě, abychom věděli, že to co si dnes slibujeme, si 13 evropských států prakticky slíbilo již v roce mého narození 1961, prvních pět ratifikovalo v roce 1965, v dalších 27 letech to podepsali všechny státy Rady Evropy, které se pak postupně staly i členy mezitím vzniklé Evropské unie. Evropská sociální charta si dala za cíl především:
- dosažení větší jednoty mezi jejími členy za účelem ochrany a uskutečnění ideálů a principů, které jsou jejich společným dědictvím;
- hospodářský a sociální pokrok, který se usnadní naplňováním lidských práv a základních svobod, které by mělo být zajištěno bez diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, náboženství, politického názoru, národního nebo sociálního původu;
Signatáři této charty se dále rozhodli vynaložit veškeré úsilí ke zlepšení životní úrovně a na podporu sociálního blahobytu jak městského, tak venkovského obyvatelstva prostřednictvím příslušných institucí a činností.
Byť podepsaly a ratifikovaly všechny členské státy Evropské unie, vidíme dnes, že vlivem prudkých změn pracovních modelů vyvolaných globalizací a digitální revolucí se vše mění, dynamizuje. Společenský a demografický vývoj přináší nové příležitosti, a také značnou nerovnost s průvodním jevem nezaměstnatelnosti některých věkových skupin a celých oblastí populace s dřívější běžně získanou kvalifikací s postupnou ztrátou jakékoli šance na přizpůsobení se novým podmínkám.
Pro ty později narozené bych doporučil střednědobá školení, série rekvalifikačních kurzů. Zde si však položme otázku: mají to hradit soukromé nebo veřejné rozpočty? Jsou politici a úředníci všech stupňů veřejné správy připraveni na nalézání způsobů realizace opatření, směřujících ke kompenzaci přicházejících změn? Je současný systém, kdy každý všemu rozumí a do všeho mluví způsobilý k vytváření stabilních a funkčních řešení?
Na tyto otázky, nechť si odpoví každý sám. Úkolem připravované dvouleté konference o budoucnosti Evropské unie bude v tom ideálním případě stanovit si právní rámec změn institucí a způsobu jejich personálního obsazení a rozdělení rolí tak, aby odpovídaly vzpomenutým výzvám světa příštích desetiletí. Naše bytí je prostředkem k napomáhání uskutečňování takových změn, které dávají odpověď na přírodní a společenské pohyby kolem nás. Sdílení nejlepších poznatků při vzdělávání a odborné přípravě, umožnění studia a v případě mladých uplatnění po celém kontinentu jsou nástroje.
Budeme prožívat v nejbližším desetiletí kardinální změnu, která prověří vhodnost cílů Evropského pilíře sociálních práv. Místo konkurence bude třeba sdílení. Kdo se to naučí, ten bude vítěz. Odpověď na otázku v titulku mého příspěvku tedy překvapivě dlí v každém z nás, v tom zdali my pokročilejší dáme dostatečný prostor těm mladším, aby projevili svůj přístup a dokázali otevřít svět sdílení a spolupráce. Když se nám to podaří, tak se nemusíme o své důchody soukromého, či veřejného charakteru vůbec bát.
Čeho by si členské státy, resp. jejich vlády měly všímat? Podle mého názoru je to především místní průmysl (např. malé pivovary), služby (např. obchody poskytující místní výrobky, zvláštnosti, řemeslné produkty, ale i kadeřnictví nebo bistra či hospůdky, mající statut jedinečnosti z hlediska dostupnosti, místní zaměstnanosti atd., prostě a jednoduše práce v místě bydliště, tedy podpořit rozšíření využívání této klauzule obecného hospodářského zájmu, která vyjímá drobné provozovny z pravidel platných pro společný trh.
U nás speciálně by se kromě bydlení mělo MMR zabývat společně s MPSV i touto aplikovanou legislativou, aby se lidem pomohlo a nevzbuzovaly se stále nové a nové pochybnosti o tom, co lze z hlediska zamezení veřejné podpory využít a co ne. Možná úplně nejjednodušším způsobem by bylo vyhradit tato práva místního hospodaření neziskovým organizacím všech majetkových forem, včetně družstva. Zaručení výhodnosti reinvestic v zákoně o dani z příjmu a rodinné firmy by jen umocnily vliv takových opatření na život na venkově a v malých městech do 15 tisíc obyvatel. K organizaci a implementaci takových družstev či spolků by mohly v terénu pomoci mikroregiony a místní akční skupiny rozeseté po celé České republice.
Dal jsem příklad od nás, ale podobné je to ve všech zemích bývalého sovětského bloku, včetně mnoha částí nových spolkových zemí sousedního Německa a nejspíše i v mnoha jiných zemích, jak napovídají předvolební debaty ve Španělsku, Itálii nebo Spojeném království Velké Británie a Severního Irska. Opatřeními, která jsem před chvilinkou zmínil, se může velice zvýšit role sociálních partnerů, posílit role církví v zhoštění se nedílné součástí jejich mise spojené s láskou k bližnímu – agapé. Už dnes za samozřejmou považujeme snahu o rovnost žen a mužů, jejich práva a rovných příležitostí ve společnosti. Ty odlišné role různých pohlaví, společenských skupin by nás neměly mást ve snaze o rovnost, volnost a bratrství. Není to totiž v žádném případě snaha o rovnostářství, ale cesta k jednotě v různosti, fundamentu soužití lidí na celém světě v míru a porozumění.
Na závěr mi dovolte se zamyslet, proč vůbec Evropský parlament vyzval k zavedení pevného evropského pilíře sociálních práv, když už tu máme Evropskou sociální chartu.
Je to trošku vlivem dvoukolejnosti té lidskoprávní Evropy a té ekonomické, čehož výrazem je i skutečnost, že se stále chystá přistoupení Evropské unie k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla podepsána jako základní dokument Rady Evropy 4. listopadu 1950 a stala se účinnou 3. září 1953. Proč se tak zatím nestalo přes kontinuální snahu Evropského parlamentu se můžeme zeptat kolegů z exekutivy, neboť naplnění jednoho z ustanovení Lisabonské smlouvy leží na Radě EU, dříve nazývané přiléhavěji Rada ministrů. Hlavním problémem potvrzeným naposledy 7. října t. r. bylo vypořádání se s již 6 let starou námitkou Evropského soudního dvora ohledně nebezpečí zasažení rovnováhy evropských institucí přistoupením Evropské unie jako právního subjektu k této Úmluvě. Mohla by se totiž narušit zásada subsidiarity, tedy to, že stěžovatel se musí napřed vypořádat s vnitrostátním právem přes vnitrostátní soudnictví a až potom se obracet k Evropskému justičnímu dvoru.
V realitě každodenního života běžných lidí je stále přítomna hospodářská a sociální nejistota, mnohým z nás – občanům Evropské unie - chybí perspektiva ekonomické budoucnosti pro všechny, nejsme si jisti zachováním našeho, rozuměj evropského způsobu života a už vůbec si nejsme jisti, že mladí se budou mít lépe, než jsme se měli my. Hospodářský a sociální pokrok spolu souvisí, a proto vytvoření evropského pilíře sociálních práv má být součástí širšího úsilí o vybudování inkluzivnějšího a udržitelnějšího modelu růstu založeného na tom, že zvýšíme konkurenceschopnost Evropy a učiníme z ní lepší místo pro investice, vytváření pracovních míst a podporu sociální soudržnosti. Jeho ústředními principy a nástroji jsou inkluze, konvergence a snaha o co největší dodržování zásad integrity vnitřního trhu.
Jejich uplatnění v nově koncipovaném primárním právu Evropské unie bude velkou výzvou pro všechny, komu evropský způsob života, který je založený na pozvolném a pozitivním vývoji kvality a otevřenosti života každého člena společenství, počínajíc otci italské a dědy evropské renesance a humanismu - Dante Alighierim či Francescem Petrarcou nebo Giovanni Bocacciem - přirostl k srdci.
Ing. Ivo Kaplan
člen EAPN