Příběh jejího života zaznamenala spisovatelka a publicistka Milena Štráfeldová ve formě románu, který vyšel pod názvem Trestankyně v roce 2016. Teoretička a historička umění, zabývající se rovněž archeologií, se narodila 23. dubna roku 1901 ve Velkém Meziříčí. Pocházela z rodiny vlasteneckého lékaře, který spoluzakládal československý červený kříž. Po absolvování škol ve Vyškově a Brně pokračovala ve svém vzdělání na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde vystudovala klasickou archeologii, dějiny umění a estetiku. Po habilitaci přednášela jako soukromá docentka. Práce ji plně pohlcuje, takže se vzdává osobního života a založení vlastní rodiny. Mnichov zasahuje bolestně do života Růženy Vackové.  Ve svém bytě v říjnu ubytovává několik Čechů, kteří své domovy v pohraničí museli opustit. V dalším roce 15. března následuje zničení Československa, když hitlerovské Německo zřídilo Protektorát Čechy a Morava.  Na protesty studentů se odpovídá tvrdým postihem a uzavřením vysokých škol. Naše docentka se nevdává. Po malých částech přenáší v dámské kabelce drátky, z nichž se sestrojuje vysílačka, která umožňuje předávat do Anglie zprávu o údajné tajné zbrani, s níž chtěl Hitler vyhrát válku. Božena Vacková byla zatčena, odsouzena k smrti a v krutých podmínkách vězněna na Pankráci. Teprve konec války ji vysvobozuje 5. května 1945 z cely smrti. Po válce dokončuje své významné dílo s názvem Výtvarný projev v dramatickém umění. Edvard Beneš jmenuje Růženu Vackovou mimořádnou univerzitní profesorkou se zpětnou platností k 1. květnu 1941. Ve vyhrocené situaci mezi demokratickými stranami a komunisty dochází v roce 1948 k stotitisícovým protestům na Václavském náměstí. Na Hrad se vydává průvod vysokoškoláků, v jehož čele jde i profesorka Vacková jako jediná z učitelského sboru. Po svém konvertování ke katolicismu pracovala v katolických kroužcích mládeže. Jejími duchovními přáteli se stávají páter Josef Zvěřina a páter Oto Mádr, kteří působí v náboženském disentu. V letním semestru 1950 až 1951 jí nebylo dovoleno působit na univerzitě. Přesto přednáší dál v Petržílkovském domě.  Dne 7. února byla Růžena Vacková s řadou dalších zatčena. V obžalobě se používaly výrazy jako zrádní kněží, pravá tvář Vatikánu, rozvratné akce, špionážní centrála, američtí imperialisté. Růžena Vacková byla mimo jiné obviněna z toho, že zajistila odeslání dopisu od biskupa Trochty do Vatikánu. Šlo dále o potrestání vzniku kroužků v Praze, Brně a na Slovensku, v nichž se scházeli mladí katolíci. Růžena Vacková byla odsouzena na 22 roků žaláře. Prošla mnoha věznicemi, nejdéle pardubickou. Zacházení s vězeňkyněmi, jak popisuje Helena Štráfeldová ve svém románu, bylo nelidské. Pracovalo se denně, někdy až 16 hodin včetně nedělí. Stížnosti na nedělní práci byly tvrdě trestány tzv. korekcí. Znamenalo to uvěznění tři dny v nahotě se stravou jednou za tři dny. Karel Klos na adresu vězeňkyň v Pardubicích prohlašuje: „není to tak zlé, pokud neškrábou a nežerou omítku na zdi“. Vzpruhou v tomto úděsném ovzduší je vznik vězeňské univerzity, jak je později nazývána. Místem konání jsou v noci záchody a neosvětlené chodby. Univerzitní profesorka Vacková přednáší o dějinách umění. Připojují se další vzdělané ženy, mezi nimi Jiřina Štěpničková, která vypráví o herectví a divadle. Přednášky Růženy Vackové zapisují dvě tehdejší vězeňkyně Dáša Šimková a Dagmar Skálová. Po sametové revoluci budou vydány právě tak jako její dopisy z vězení. Naposled byla vězněna v Ostrově nad Ohří. Odtud byla po více než 15 letech 7. dubna 1967 propuštěna. Pustila se neprodleně do pokračování v práci na svém díle Věda o slohu. V roce 1969 je soudně rehabilitována, zatímco o dva roky později byla rehabilitace opět zrušena. Ve velmi vypjaté situaci na jaře roku 1968 se Vacková stává členkou přípravného výboru Klubu bývalých politických vězňů (Klub 231, K 231), organizace sdružující politické vězně komunistického režimu uvězněné mezi únorem 1948 a počátkem šedesátých let.
V roce 1976 připravují Jiří Němec a Jan Patočka prohlášení, že stát má dodržovat alespoň ty smlouvy a zákony, k nimž se mezinárodně zavázal. Nazvali je Chartou 77. Ještě před jejím uveřejněním ji Růžena Vacková podepisuje. Prožívá potom s ostatními těžké období. Po výslechu na StB Jan Patočka, první mluvčí Chraty, umírá. Bohužel i život Růženy Vackové se chýlí ke konci. Po poslední mrtvici ztratila řeč. Zemřela 14. prosince 1982 v jednaosmdesáti letech. Navzdory vědeckému odkazu a hrdinskému životu Růženy Vackové po ní nikde není, jak se zdá z internetu, pojmenována ulice, náměstí nebo škola. Výjimku netvoří ani její rodné město Velké Meziříčí.  Samosprávy a média tak k ní mají velký dluh.