Úvod
 
Úmrtí profesora ThDr. Václava Wolfa (https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Wolf) v letošním Svatém týdnu ve mně vyvolalo mnohé vzpomínky na tohoto vzorného kněze, jehož jsem měl příležitost sledovat od jeho kaplanských let a s nímž jsem v jeho dalších životních etapách přicházel do užšího osobního styku. Nekrolog nynějšího děkana Katolické teologické fakulty Karlovy univerzity naznačuje bouřlivé období poměrů v samotné Církvi i v celé společnosti: https://www.ktf.cuni.cz/KTF-1132.html?news=7747&locale=cz. Neměl jsem samozřejmě možnost sledovat zblízka bojiště, na němž profesor Wolf byl nucen obhajovat svá stanoviska, ale právě občasná osobní setkání mně byla spolehlivým základem pokračující absolutní důvěry ve správnost jeho postojů a na druhé straně pochybností, kdykoli jsem se setkával s projevy jeho odpůrců a jejich tradováním v neinformované veřejnosti.
 
 
O pohřebních obřadech
 
K oficiálnímu rozloučení s profesorem Wolfem byl vybrán chrám Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze na Vinohradech zřejmě z kapacitních důvodů; kostely a kaple, k nimž byl vázán svými funkcemi výpomocného duchovního v žižkovské farnosti sv. Anny, emeritního děkana Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy nebo čestného kanovníka karlštejnské kapituly by nepojaly tolik očekávaných účastníků (včetně vděčných spolubratří, na jejichž profesní formaci se výrazně podílel) a nebyly tak výhodně dostupné jak Pražanům, tak i přespolním. Hlavním celebrantem byl Otec kardinál Duka, který již při zahájení obřadů i v homilii vysoce hodnotil především etické a morální postoje  zesnulého: veškerá svá jednání podřizoval vlastnímu citlivému svědomí, aniž by podlehl svůdným tlakům Státní bezpečnosti či naléhání představených či některých přátel. Ve stejném duchu dosvědčovali Wolfovy postoje zástupci všech hlavních jeho působišť. Nejdojemnější byla informace o tom, jak ještě pár dnů před smrtí na Zelený čtvrtek – ač již velmi těžce nemocen – přišel pomoci svým farním spolubratřím zpovídat.
 
 
Osobní vzpomínky
 
Pater Wolf byl po svém vysvěcení v letech 1960 – 1963 ustanoven  kaplanem u sv. Anny na Žižkově, kde bylo sídlo vikáře pro strašnickou farnost. Přicházel občas sloužit nedělní mši sv. do strašnického kostela (stále ještě provizorní kaple, dnes Divadlo Miriam), kterou nemohl zajistit místní farář Mons. Vladyka. (O tomto vzácném knězi jsem napsal v rámci článku http://www.krestanstiseniori.cz/getattachment/Aktualne/Myslenky-a-nazory/2019/Vzpominky-na-prazskeho-arcibiskupa-Josefa-Berana-z/Beran2019.pdf.aspx ). Z několika bohoslužeb, jimž jsem byl přítomen, jsem si odnesl obraz mladičkého novokněze, který se rychle zapracovával do povinností nového stavu. K osobnímu seznámení tehdy nedošlo.
 
Situace se změnila brzy po té, kdy byl r. 1979 jmenován farářem v Hostivaři a tím pověřen i k občasné vzájemné výpomoci se sousední farností strašnickou. Prožíval jsem od léta 1978 těžké životní období, musel jsem převzít těžce onemocnělou maminku do osobní domácí péče, kterou už nemohl zajišťovat tehdy 96-letý tatínek. Na štěstí mně zaměstnavatel umožnil vykonávat většinu práce doma, takže tatínek se v nutných případech krátké nepřítomnosti s pomocí přátel mohl ještě o maminku postarat a pokračovat v pravidelných skoro každodenních návštěvách mší sv. ve strašnickém kostele. Jednou po ránu zazvonil u nás P. Wolf – měl kněžskou štolu lehce zakrytou svrchním pláštěm. Při každodenním zastupování si povšiml absence starého pána, doptal se na jeho jméno i adresu a šel nabídnout udělení svátostí. Tatínek tehdy ukončoval lehčí nachlazení a P. Wolfa jsme ujistili, že se brzy do kostela vrátí. Byla však příležitost k osobnímu rozhovoru o mojí situaci, krátkou dobu předtím maminku přijala vinohradská nemocnice a P. Wolfa jsem požádal, jestli by jí nemohl svátosti udělit tam. Přišel skutečně příští neděli v době návštěv. Ze vzdálenosti několika metrů jsem obdivoval, jak dovedl své liturgické povinnosti utajit před spolupacientkami i jejich návštěvníky; nikdo nemohl poznat, že nejde o běžnou návštěvu. Začátkem r. 1981 jsem P. Wolfa požádal o zajištění duchovního doprovodu mého zemřelého strýce při obřadu ve strašnickém krematoriu. Okamžitě vyhověl a během promluvy ještě ohlásil na příští den smuteční mši sv. za nebožtíka v hostivařském kostele, i když toho dne sloužil tamtéž i pravidelnou bohoslužbu. Při této příležitosti se naposledy setkal s mým tatínkem, který začátkem září skonal na prahu 100. roku svého života. I když obřadu ve strašnickém krematoriu se ujal strašnický pan farář, P. Wolf se dostavil z vlastní iniciativy a doprovodil mne ještě k tatínkovi v otevřené rakvi a poskytl jemu požehnání a mně velikou útěchu.
 
Potkávali jsme se pak při různých příležitostech, třeba i na ulici, vzhledem k mé podobě s tehdejším Sv. Otcem Janem Pavlem II. mne začal oslovovat “svatý tatínku”. Tuto podobu mně ještě za působení kardinála Wojtyly v Krakově potvrdili moji polští přátelé a několik známých i neznámých lidí u nás i v zahraničí.
 
V posledních (ještě totalitních) letech tohoto období se P. Wolf několikrát v kázáních dotkl palčivého problému – malého počtu biskupů v tehdejším Československu – a zcela otevřeně rozebíral praktické negativní dopady na činnost Církve.
 
V rychlém sledu událostí od listopadu 1989 jsem ztratil přímý kontakt, ale došlo k nečekanému potkání (patrně již během r. 1990) ve vstupním prostoru salesiánského kostela Sv. Kříže Na Příkopech. Oba jsme zřejmě využívali tohoto tichého místa ve středu města i mimo bohoslužby k modlitbám a meditacím. Když mne oslovil svým milým “svatý tatínku”, okamžitě navodil přátelskou atmosféru důvěry. Tehdy mne informoval, že je profesorem a děkanem Katolické teologické fakulty v Praze. V pozdějších letech se šířily i v katolických kruzích různé protichůdné kritické hlasy a mýty, zejména o sporu Vlk vs. Wolf. Několikrát jsme se potkali v tramvaji či v metru. Objektivně mne informoval, že se bohužel jednání “zasekla”, ale že chodí dále na soudy řešící otázku církevního vlastnictví katedrály jako reprezentant kolegiátní kapituly u Všech svatých. Byl jsem později s dojetím přítomen velké slavnostní satisfakci, když ho pan arcibiskup Duka jmenoval děkanem této kapituly v jejím chrámu i když po několika letech tamtéž převáděl tuto funkci nástupci a v této souvislosti profesora Wolfa jmenoval čestným kanovníkem kapituly karlštejnské.
 
Na svých mnoha titulech si profesor Wolf nikdy nezakládal, naopak ho těšilo, že se v pastorační činnosti vrátil jako výpomocný duchovní do žižkovské farnosti u sv. Anny. Životní kruh se uzavíral...
 
 
Závěr
 
Pohřeb prof. Wolfa vyvolal velký zájem jeho někdejších studentů, kteří mu zachovávají doživotní vděčnost a věrnost. Jeho pastorační nasazení trvalo do posledních dní. Souběžně pokračovala činnost vědecká, zájezdy do zahraničí (vykládal mně o nich, když jsem se s ním setkal a také se pak zúčastnil jeho přednášky v rámci jedné z konferencí ESU v Praze v zastoupení manželky Lidmily, která připravila celý program). Nečekaný skon mu znemožnil uskutečnit již dohodnutou a připravenou přednášku v Moskvě.
 
Pokračoval i v publikační činnosti. V poslední vydané knize “Ozvěny ze světa skepse” (2018) vydal závažné svědectví ke stále naléhavějšímu a aktuálnějšímu problému, který promýšlel a kde mu jeho přesvědčení a svědomí nedovolily, aby dále mlčel. Podstatu vystihl těmito slovy: „Zatímco ještě v nedávné minulosti se nauku katolické církve pokoušeli rozložit kritici žijící mimo tuto církev – ateisté, jinověrci, dnes pocházejí zpochybňující aktivity spíše od katolíků samotných. […] křesťanští hledači pravdy mají jednu výhodu: svědectví někoho, kdo tam byl – Krista Ježíše, jediného skutečně vtěleného Boha v dějinách lidstva. Tomu je možno v upřímné modlitbě svěřit své pochybnosti. Komu nestačí božsky tiché ujištění v lidském nitru, pro toho jsou k dispozici čitelná a slyšitelná dogmata neomylného magisteria katolické církve. A Bůh je připraven hledající ozářit světlem víry a povzbudit silou milosti Svatého Ducha“ (s. 130, 139–140).
 
Boží milostí svěřené kněžské povolání a důsledné hájení vědecké cti byly diktovány kompasem jeho života. I ve svém vlastním povolání jsem prožíval a řešil podobné situace, a proto jsem správně chápal jeho stanoviska. Proto rovněž pokládám za morální a etickou povinnost vydat o vpravdě elitní osobnosti zesnulého toto osobní svědectví.