Životní cesta každého z nás nebývá jednoduchá, žijeme v dosti složité době: na evropském východě zuří válka a umírají nevinní, inflační křivka stoupá a všechno se zdražuje, někdo nebo něco nás zklame, takže nás ze všeho rozbolí hlava… Ale nic nového pod sluncem, praví jedno úsloví: v podobné, ba horší situaci se ocitli před léty dva Mistrovi učedníci, když prchali z místa svého těžkého zklamání. Doufali totiž, že Ježíš něco radikálně změní v životě jejich národa okupovaného cizí mocí, ovšem místo toho byl odsouzen k smrti a popraven. Náhle se k nim přidal tajemný cizinec, mluvil s nimi, a v jejich srdci se pomalu zrodila velikonoční, záchranná víra ve vzkříšení jejich Pána a Mistra. Neboť kde je zármutek, tam je možná i opravdová útěcha.

Ježíš se ptá nejen oněch dvou, o čem to cestou rozmlouvají, ale stejnou otázku klade i nám, i když dobře ví, čím je naše srdce naplněno. Takže v historii emauzských je obsažena určitá nabídka i pro nás. Snadno totiž zapomínáme, že vzkříšený Pán jde i s námi, už dávno se k nám díky naší víře připojil, a je jen na nás, aby oči naší víry byly dostatečně otevřeny, i když vnější okolnosti, zvláště události kolem nás nejsou našemu poznání právě příznivé. Povrchnímu, nesoustředěnému pohledu by se mohlo snadno stát, že vnímá pouze postavu neznámého cizince, který mu ovšem nemá co říci. Onen Nepoznaný průvodce pak takového člověka mine a jde dál.

Prosba Pane, zůstaň s námi, neboť se připozdívá a i naše dny se nachylují, znamená naopak šťastný návrat do přítomnosti naplněné novou nadějí, která se díky vnitřnímu zklidnění stává skutečností a přináší nám vnitřní pokoj, rozvahu a sílu překonávat překážky, hmotné i nehmotné, které se nám staví do cesty. Do okolních nejistot, které se pokoušejí nakazit nejen nás, ale i naše okolí, jsme pak schopni a ochotni vnést pravé světlo naděje, jistoty a klidu i do vědomí našich bližních, neboť i k tomu jsme povoláni. Jde o oživující proces, tak potřebný zvláště v dnešní době, která tak ráda staví na pomyslných hodnotách dočasného úspěchu. Ty mohou dříve nebo později zklamat, a zanechávají pak pocit určité bezvýchodnosti. Bez pomoci nadpřirozené naděje nemá člověk už v co doufat, je bez perspektivy a nechá se bezcílně unášet proudem všednosti. Proto si vzájemně předávejme onu božskou, velikonoční naději, která posiluje naši přítomnost a otvírá budoucnost, ve které nejsme osamoceni, ale je s námi Ten, který svým Duchem oživí naše často unavené srdce, aby spolu s ním vstalo z mrtvých.