Na začátku dnešní EU stála jednání vůdců a politických činitelů západních evropských států probíhající po skončení válečného konfliktu. Jako první oficiální smluvně podložený krok vzniklo v roce 1952 tzv. Evropské společenství uhlí a oceli. Evropská unie, jak ji známe dnes, tedy uskupení s tímto názvem, vznikla ale oficiálně až v roce 1993, a to poté, co byla zúčastněnými státy podepsána a schválena tzv. Maastrichtská smlouva a došlo k několika reformním momentům.
Politicko-ekonomická integrace Evropy, jejímiž hlavními cíli je podpora míru a podpora bezpečnosti, hospodářská a sociální solidarita včetně prosperity členských států, vznikla v době, kdy se Evropa nacházela v nepříznivé situaci hospodářských důsledků druhé světové války. Sílila snaha zabránit do budoucna dalšímu devastujícímu vlivu válečných operací a vybudovat silnou mírovou Evropu.
Šestice západních států, Německo, Francie, Itálie a tři země Beneluxu, vytvořila v padesátých letech 20. století tři seskupení s vlastní právní subjektivitou: Evropské sdružení uhlí a oceli (ESUO), které existovalo mezi lety 1952 a 2002, dále Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM), založené v roce 1957. Třetím subjektem, vzniklým na základě tzv. Římských smluv, bylo v tomtéž roce vzniklé Evropské hospodářské společenství (EHS). Slučovací smlouva, která vstoupila v platnost v roce 1967, pak sloučila orgány těchto tří organizací a zavedla zastřešující instituci s názvem Evropská společenství (ES). Členové si začali postupně vzájemně otevírat své trhy a obchodovat za zvýhodněných podmínek, vznikla tzv. zóna volného obchodu.
Rok 1968 přinesl výrazné posílení hospodářských integračních vazeb díky vzniku tzv. Celní unie. Šlo o dohodu, která platí dnes pro všechny státy Evropské unie včetně České republiky. (Od roku 1995 rovněž pro stále kandidátské Turecko, jakož i pro Monako, Andoru a San Marino). Po zóně volného obchodu nastoupil druhý, vyšší stupeň ekonomické integrace. Ustavením Celní unie mezi sebou státy Evropské unie odstranily celní poplatky a dohodly se na společném celním sazebníku vůči dalším, nečlenským zemím. Clo se dále vybírá jen na vnějších hranicích Evropské unie a směřuje do společného rozpočtu EU. Zejména výrazné obchodní výhody v 70. letech přivedly v sedmdesátých letech do unijní rodiny Dánsko, Irsko a Velkou Británii, v dalším desetiletí Řecko, Portugalsko a Španělsko. Sedmdesátá a osmdesátá léta zaznamenávají vyšší stupeň hospodářské integrace, kdy postupně dochází k naplňování čtyř deklarovaných základních unijních svobod, kterými jsou volný pohyb osob, volný pohyb zboží a služeb a pohyb kapitálu, samozřejmě v rámci unijního teritoria.  Začíná vznikat tzv. Společný trh.
Od listopadu 1993 se používá název Evropská unie. Smlouva z Maastrichtu zavedla nové oblasti spolupráce členských zemí a vytvořila strukturu sestávající z tzv. „tří pilířů EU“. Vedle hospodářské a měnové unie (dosavadní Evropská společenství) šlo ještě o společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a užší spolupráci v oblasti vnitra a justice. Další reformní kroky unie, i když bez změny zakládacích smluv, přinesla Lisabonská smlouva v roce 2008, to již ale za členství České republiky. Vnikla například obdoba ministerstva zahraničí a velvyslanectví, byla posílena pravomoc Evropského parlamentu apod.  Evropská služba pro vnější činnost (ESVČ) v čele s Vysokým představitelem pro zahraniční věci je autonomní organizace sloužící jako diplomatický sbor EU na supranacionální úrovni. Jejím hlavním úkolem se stala implementace unijní bezpečnostní a zahraniční politiky.
Členské státy se podílejí svými příspěvky na aktivitách EU zhruba 76 %, kolem 11 % pochází z DPH a zhruba 12 % generují cla vybraná na vnější hranici EU. Finanční plánování probíhá v sedmiletých cyklech. Jen 6 % rozpočtu jde na administrativní výdaje, dalších 6 % na rozvojové programy v nečlenských zemích, kolem 35 % na tzv. strukturální fondy směřující do členských států, 10 % na programy udržitelného růstu a největší část tvoří příspěvky na společnou zemědělskou politiku.
V posledních letech, zejména v souvislosti s ruskou agresí a válkou na Ukrajině, vidíme, jak EU používá (kromě politických nástrojů a dalších přímých podpor) své nástroje obchodní politiky, jednak na podporu obchodu válčící Ukrajině a pomoc její ekonomické situaci, stejně tak jako v obráceném gardu přijímá ekonomické sankce a embarga vůči agresorovi.
Česká republika byla přijata jako plnoprávný člen EU (s některými přechodnými obdobími) s platností od 1. května 2004. O vstup požádala v roce 1996, poté se musela vyrovnat s úpravou legislativních pravidel a dalších opatření vnitřního fungování státu v celkem 31 oblastech, tzv. tematicky pojatých kapitolách. S nadcházejícím rozšířením se vyrovnala konference původní patnáctky v Nice v roce 2001. České obyvatelstvo pak o dva roky později v referendu hlasovalo pro naše členství. Dvacetiletá etapa přinesla mnoho benefitů, ale někdy i rozpačitých otazníků. Ve vymezeném čase se nelze věnovat všem aspektům naší členské pozice, v zásadě lze ale říci, že i přes některé turbulence a krizové situace náš hospodářský vývoj probíhá od té doby pozitivně a členství přináší další výhody, které nemusí být vždy jako takové okamžitě vnímány.
Oproti roku 2004, kdy naše HDP (hrubý domácí produkt) na obyvatele činil kolem 75 % průměru EU, v roce 2023 to bylo již 91 %. Předehnali jsme například Řecko, Portugalsko, Španělsko, Maltu. Od vstupu České republiky do Evropské unie do konce roku 2023 se Evropská unie podílela na financování společných operačních programů s Českem zhruba z devětaosmdesáti procent. Celková finanční podpora Evropské unie přesáhla dva biliony korun. Nejvíce podporovanou oblastí byla doprava. Významná část putovala ale také na regionální rozvoj, zemědělství, výzkum či podnikání. Celkové příspěvky EU plynoucí do ČR nadále převyšují české platby do Bruselu. Naše exportně orientovaná ekonomika, které by nestačila konzumentská síla pouhých 10 milionů obyvatel, si našla trh v rámci EU a její hodnoty při trvale aktivní obchodní bilanci rostou. Další trhy pro české zboží otevírá společná obchodní politika, v jejímž rámci uzavírá EU výhodné smlouvy s mimoevropskými státy či uskupeními. Mnoho lidí již po dvaceti letech možná ani nevnímá, že byla plně naplněna svoboda pohybu, např. cestování a zaměstnávání osob mimo naši republiku. Podle údajů MPSV pracuje dnes kolem 480 tisíc českých občanů v zahraničí. Stejně tak mohou české firmy, ať již výrobní, či poskytující služby, podnikat mimo území našeho státu, založit si zkrátka svou provozovnu třeba v Drážďanech, v Bratislavě apod. Velkým příslibem společnosti do budoucna jsou studenti vzdělávaní na zahraničních univerzitách či v jazykových programech a účastníci studentských pobytů v rámci projektu Erasmus.
K 1. lednu 2022 tvořilo EU 27 evropských států se zhruba 450 miliony obyvatel. Hrubý domácí produkt neboli celková hodnota veškerého zboží a služeb vyprodukovaných v Evropské unii činí 17 bilionů eur, díky čemuž je jednou z největších světových ekonomik. Spolu se Spojenými státy a Čínou patří Evropská unie k největším hráčům na poli mezinárodního obchodu.
Evropská unie není jednou provždy daná struktura s neměnným programem a je jistě mnoho aspektů jejího fungování, které by si zasloužily svou pozornost. Je to ale náš společný projekt, postavený na solidních základech demokracie a solidarity, jehož další vývoj je v rukou všech, i mladších a menších členů společenství.  
 
Ing. Hana Havlová. Praha, 6. prosince 2024