Je běžným zjevem, že v době voleb se prosadí názor, že obsazení politických činitelů, poslanců a senátorů, ale i politických stran, se bude opírat o současný stav jejich preference v zemi a o očekávání nastoupení cesty obecného dobra a blaha v zemi. Uskutečněná volba potvrdila důvěru občanstva v novou vládu a očekávání, že nové vedení státu splní své sliby a dodrží ohlašovaný program politických stran a vlády. Voliči však najednou zjistí, že při volbách podlehli planým, možná i populistickým slibům stran, jejich důvěra a preference poklesnou, ale jsou vystaveni skutečnosti, že zvolená vláda a preferovaní političtí činitelé včetně politických stran zůstanou u vesla ve státě, třebaže jejich důvěra silně poklesla. Aktuální politický stav bude ten, že zemi budou vládnout osoby a organizace bez skutečného souhlasu a důvěry lidu. Tento stav bude trvat až do nových voleb, nejvýše předseda vlády může vyměnit některé nevyhovující osoby ve vládě. S tímto nezdravým stavem se občané musi spokojit, nedojde-l.i snad k mimořádným volbám, „důvěra“, vůle a spokojenost občanstva je vynucena na dlouhou dobu. Marné jsou projevy nevole občanů, marné jsou hlasy různých „laických iniciativ“, „impulsů“, „nepolitických politik“, které nemohou proniknout hroší kůží mnoha našich politických činitelů. Někteří politici se již ve svém postavení tak zabydlili, že si nedovedou představit, že by toto své postavení dobrovolně opustili, přestože je jim dobře známa jejich preference u obyvatelstva a jejich tváře stále spatřujeme na televizní obrazovce, třebaže mnohé jejich nedostatky, a to i trestního charakteru, jsou tolerovány nevidomým, neuvědomělým i indiferentním občanstvem.
     Po jedné stránce je vhodné, když dobrá vláda setrvává u vesla státní politiky delší dobu, neboť svou prací roste co do své kvality a pracovních výsledků. Například časté střídání poltických činitelů, zvláště členů bezpečnostního a policejního orgánu, není ku prospěchu blaha země. Politici ve svém osobním zájmu se snaží prokazovat svou nenahraditelnost a mnozí občané si neuvědomují, jak důležitou složkou státního vedení jsou mnozí úředníci ministerstev, kteří mnohdy suplují za nedostatečné politiky a svým pracovním výkonem je jaksi nahrazují, a to aniž by byli voleni a skládali nějaké sliby lidu. Této skutečnosti si není zemský elektorát dosti dobře vědom.
     Z uvedeného vyplývá, že političtí činitelé si musí uvědomit, že ztráta politické důvěry, preference a prestiže jim přímo diktuje nutnost opustit své postavení a umožnit tak případné omlazení politického vedení. Je možno říci, že je až do nebe volající stav, kdy důvěra vlády spočívá na 10-15% preference a nejsou z toho vyvozeny důsledky. Ale i když nedojde k tomuto stavu naprosté nedůvěry občanů ve vládu, mohou tu být důvody ke změně. Udávají-li tón vlády a veřejného dění stále tytéž tváře, je-li vláda řízena stále „shora týmiž lidmi“, je možno usoudit, že občané jsou nespokojeni s tímto stavem a dají přednost tomu, když vládní strana či strany přejdou do opozice a když naopak opozice zaujme jejich místo ve státě. Volby nejsou vždy osudovými volbami a i při nevypočitatelnosti výsledku voleb vytváří princip naděje na zlepšení jádro toho politického v moderních státech. Dokonce trend k volební změně může se stabilizovat oživením systému, odstraněním nudy, lhostejnosti, nespokojenosti a politické ospalosti. Může se tím probudit snaha občanů, především těch mladých, více se angažovat ve veřejném dění. Může také dojít ke změně aktuálního stavu politických stran a k výměně zaběhaného stranického tábora.
Touto změnou politické reality může se probudit i nový politický zájem u mladých. Studium politických věd by nám v tom mohlo dát za pravdu.
     Vycházíme-li ze skutečnosti našeho dnešního stavu naší společnosti, nemůžeme se divit, že se objevují snahy volající po přímé demokracii, která by měla čelit stávající ospalosti myšlení a nastolení nového typu vlády. Máme si snad myslit, že oslavovaná pluralitní demokracie, tak vychvalovaná, je sice dobrá, ale je vadná či dokonce nebezpečná? Je přímá demokracie vadná pro manipulovatelnost voleb, což je nejvážnější argument proti její existenci? Odpoutejme se nyní od svého hlavního tématu a zamysleme se nad existencí demokracie vůbec.
     Jak nás poučuje historie starého Říma, Římané velmi hodnotili klady demokracie a přesto v dobách státu nebezpečných a zlých opustili tuto formu vlády a zavedli dočasně diktaturu pro dobu nebezpečí vnějšího či v nitřního, aby se po odpadu nebezpečí znovu vrátili k demokracii. Měli k tomu jistě své dostatečné důvody, které můžeme přijmout. V Evropě prošla doba existence autoritativních vládců a monarchií, proběhla doba Francouzské revoluce i s jejími negativními jevy a na místo monarchií a králů nastoupily republiky a jejich vládci. Je zajímavé, že církev katolická ve své opatrnosti setrvávala na zaběhané monarchii. Byla to její politická neuvědomělost a zpozdilost, nebo vinen byl tehdejší způsob nastolování demokratických forem vlády? Možná obojí; neboť i demokracie má své stinné stránky. Později se církev postavila za klady demokracie, přijala ji za formu vlády, drží se jí stále jako toho lepšího oproti dřívější době a přijímá stanovisko Churchilla, který prohlásil, že demokracie má mnoho vad, ale je tím nejlepším, co máme k dispozici. Dodnes nepřátelé katolictví a církve jí vytýkají, že nebazíruje vnitřně na demokracii jako církevní formě své stavby. Tito oponenti církve sami nechápou, čím je církev a co je demokracie a že demokracie má vedle svých kladů také své negativní stránky, které moderní doba měla již možnost poznat, nemá však nic lepšího k náhradě. Římané to v době nebezpečí a nouze věděli. Věděl to španělský generál Franco, který si byl vědom, že v revoluční době státu nejde se spoléhat na klady demokracie, nevědí to ani Američané, kteří se domnívají, že demokracie je vhodná i pro necivilizované země a národy. U nich je třeba, aby  do své nově nabyté demokracie vnesli to, co samy nutně potřebují. Demokracie je forma vlády a je třeba do ní vnésti to, co postrádá, např. ducha ctnosti křesťanství. Ale to je již jen na okraj demokracie. Vraťme se však ke svému tématu.
     Pokusme se nyní reprodukovat to, co říkají stoupenci přímé demokracie na svou obranu proti příznivcům reprezentativní demokracie, tedy nepřímé demokracie. V neprospěch přímé demokracie se obvykle uvádí, že stoupenci referend se snaží o odstranění nepřímé demokracie, ale naopak přímá demokracie usiluje o větší angažovanost občanů ve veřejných věcech, (což představuje vrcholný zájem i reprezentativní demokracie) a uvádí se podíl přímé demokracie na vedení vlád ve státě Bavorsko, kde se uskutečňovala referenda přispívající ke stabilitě země. Kritici dotazování lidu, vůle lidu a referend prý převážně tvrdí, že přímá volba vede k populismu, že podstata referenda právní problematiku nepřiměřeně zjednodušuje, že referendum je neschopné kompromisu a že se bazíruje na fundamentalistickém rozhodnutí „ano“ a „ne“.
     Stoupenci přímé demokracie ovšem tato tvrzení ostře odmítají s tím, že podobné názory a chování projevují i příznivci reprezentativní demokracie, tím že vystupují jako zástupci lobbistických zájmů, projevují se populisticky, zvláště poslanci a ministři, kteří v zájmu svého setrvání ve vedoucích funkcích jsou ochotni přislíbit voličům cokoli, možné i nemožné, reálné i nereálné a využít svého stranicko-taktického postavení ve svůj prospěch. Prakticky využívají všeho toho, co stoupencům přímé demokracie vytýkají jako jejich nedokonalost a slabost.
     Jako jiný argument proti přímé demokracii se uvádí, že tato je brzdou rozhodovacího procesu a že nakonec občané nejsou schopni dosahovat novot.
Především se však namítá proti větší účasti občanů, že jednotlivec není už schopen prohlédnout vysokokomplexní věcné otázky, natož pak učinit správné rozhodnutí na základě vlastního poznání a úsudku. V tomto žádáme příliš mnoho od poslanců v mnoha věcných otázkách. Poslanci totiž musí rozhodovat, aniž by mohli posoudit skutečně zevrubně komplexní procesy a jejich vývoj a zhodnotit důsledky. Každopádně mají jako členové odpovídajících sněmovních výborů nebo věcných pracovníků vládních odborů šanci jít věcem na kloub a učinit si názor na složité věci. Ale přitom musí přijímat rady z vnějšku, stále častěji se musí obracet na znalce a přitom nevědí, s kým tito znalci jsou spojeni, s kterými lobbistickými zájmy, s kterým průmyslem, se kterými bankami nebo pojišťovnami. Tvorba zákonů se tak stává dílem znalců, ministerstva dávají těmto zákonům vzhled, parlament je zbaven moci, ministerstva mají větší styk se znalci. Odpovídající velký aparát vědění a schopnosti má největší podíl na tvorbě zákonů, nikoli parlament. Odborníci a instituce nemají tak vůbec jakoukoli parlamentně-reprezentativní legitimaci od lidu.
     Stoupenci přímé demokracie z toho vyvozují, že reprezentativní demokracie je tak zbavena své vnitřní a vlastní základny a procesů, což je jí ke škodě. A poněvadž poslanec ve svém povolání musí rozhodovat podle svého svědomí, realisticky a přitom také nemůže nic tušit o budoucnosti, tak je na tom, stejně jako lid v přímých volbách. Lid tedy v tomto případě a u těchto témat není tak nic netušící a nevzdělaný jako jeho zástupce v reprezentativní demokracii. Toto je stanovisko, které by asi vyslovil stoupenec přímé demokracie při její obhajobě.
     Přestože jsme dali takovou možnost stoupenci přímé demokracie, i když uznáváme oprávněnost některých jeho stanovisek, setrváváme ve svém dřívějším postoji, který jsme již vyslovili dříve a který nyní podáme jako resumé.

     Poněvadž některé skutečnosti se obecně vztahují k naší problematice, vytkněme je jaksi před závorku:

     A nyní k naší problematice: V moderní době za stávajícího stavu civilizace je třeba vycházet z toho, že běžný způsob státního vedení bude využívat převážně nepřímé, reprezentativní demokracie a že přímá demokracie, ať referendum nebo plebiscit, bude využit jen výjimečně. V České republice připadá užití referenda jen v oblasti regionální, okresní, krajské a možná i zemské. V těchto oblastech se jedná jen o agendu úzce vázanou na příslušný region, kde občané jsou s věcí dostatečně seznámeni, nebude jim třeba pečlivě promýšlet danou otázku „ano“ a „ne“, aby jejich odpověď nebyla tak náročná na výši vzdělání hlasujícího občana. V těchto případech by také regionální referendum bylo svou jednoduchostí a lácí oproti nepřímé volbě na místě. Přímá volba ve formě plebiscitu by měla v naší zemi ještě omezenější míru využití, neboť je vhodná jen pro otázky zásadního charakteru týkající se celé
země či národa, kdy je třeba znát zájem a stanovisko velké části občanstva určitého teritoria. Plebiscit nesporně byl nutný v otázce, zda určitá část teritoria má náležet Francii či Německu, možná by také přímá volba mohla řešit zrušení KSČM v našem státě. Ale to jsou výjimečné případy. Obecné užití přímé demokracie by bylo také příliš nákladné pro stát.
     Z uvedeného vyplývá, že v moderní době užití přímé volby demokracie má omezenou míru aplikace, že věci určené k rozhodnutí jsou příliš složité pro chápání prostého lidu, že v referendu může dojít k větší a častější manipulaci ze strany politiků a lobbistických vrstev, že užití referenda politiky v jinak reprezentativní demokracii svědčí o vyložené slabosti politiků, kteří referendem řeší svou neznalost, nejistotu a nekompetentnost a vede u politiků ke ztrátě odpovědnosti lidu a u lidu ke ztrátě důvěry ve vládu a tím k nestabilitě státu.  Někdy dokonce přímá politika by představovala zneužití této formy politiky. Politici mají při reprezentativní demokracii ve složitých otázkách vydatnou pomoc znalců, porad a diskusí v poslaneckých výborech, mohou přistupovat ke kompromisům, k hledáním přijatelných řešení a k ústupkům tolerance, což u přímé demokracie je téměř vyloučeno. Proto pro moderní pluralitní demokracii je zásadou reprezentativní volba a přímá volba může být jen výjimkou pro volby regionální.

Josef Plocek