Sergej Karaganov se zabýval myšlením Rusů o jejich zemi. V této úvaze se dotkneme tohoto autora přímými citacemi a parafrázemi, druhou kapitolu věnujeme vlastnímu shrnutí. Tato úvaha je určena členům Sdružení křesťanských seniorů ke studijním účelům.
Mnozí Rusové považují národní identitu za špinavé slovo. Donedávna jen nejkonzervativnější a nejprimitivnější Rusové se zabývali touto otázkou Ale jedním následkem toho je, jak se ruští občané mohou ztotožnit s některými stránkami ruské historie. V dnešní době není dosti vyhraněný vztah občanů Ruska k vlastní kultuře a tím také k vlastní identitě. Je zajímavé, že i ta velká ruská literatura 19. a počátku 20. století, známá ruskými velikány Dostojevským, Tolstojem a dalšími a představující tak velký přinos ruské země do světové literatury a civilizace, ztrácí dnes v Rusku oblibu.
Horší a důležitější skutečností je však ta okolnost, že dnešní Rusové ani nevědí, kým chtějí být a kam mají směřovat. Zdá se, že dnešní Rusové jsou tak navzájem rozděleni, že nejsou schopni žádného základního konsensu. Pokud však ruská vzdělanostní a kulturní elita nepřistoupí k řešení této otázky, čímž by projevila svůj pud sebezáchovy a začala si vytvářet svůj konsensus i pro budoucnost, v tom případě Rusko se stane sebedestruktivním národem, který se sám odsoudil ke stagnaci, degradaci a dalšímu kolapsu.
Zvedli jsme se. A co dál? Hlavní potíží při hledání moderní ruské identity je tragické 20. století. Národ byl podroben bezbožnému experimentu a většina nekladla odpor. Tento experiment zničil víru, pojem svědomí, lidskou důstojnost, pocit přináležitosti k velké historii a nositelům jejich hodnot: kléru, šlechtě, rolnictvu. Bylo odstraněno z Ruska to nejlepší.
Sovětský svaz si vytvořil svou vlastní identitu, ale zanikl pod tíhou svého modelu socialistické ekonomiky, která byla nefunkční. Ale i po tomto pádu Sovětský svazu existoval dále, vyhnul se krvavé občanské válce a národní sebevraždě. Ale získané zkušenosti ze zápasu nepomáhají v hledání nové ideologie. Vycházelo se z předpokladu, že si nová společnost sama vytvoří novou identitu a ideologii, k čemuž nedošlo. Země pozbyla svou identitu a vykázala jedinou kladnou stránku ve velké vlastenecké válce, nic jiného hodnotného. Byl tu jen pocit, že Rusko se stává „energetickou velmocí“, ale nadšení z modernizace a investice do vzdělání nebo lidského kapitálu tu nebyly. Výsledkem byla čím dál rychlejší demodernizace Ruska, ale to se ignorovalo. Absence pozitivní do budoucnosti obrácené národní myšlenky - spočívající v identitě a sdílené většinou elit - nahrává těm představitelům elity, kteří kradou a kterým je ukradená i budoucnost země. Hospodářský růst zpomaluje. Veřejná nespokojenost mírně, ale setrvale roste. Elita je rozpolcená, část buď emigruje nebo už aspoň poslala za hranice své děti a peníze.
Podobnou fází procházela ruská historika konce 70. a počátku 80. let. Vládnoucí vrstva si užívala plodů země, inteligence vládou vskrytu opovrhovala, ale i ona vedla na sovětské poměry komfortní život. Jedna nespokojená skupina - Židé - opouštěla zemi. Lidé mlčeli, nikdo už na nic nevěřil, každý se všemu posmíval. Sovětská identita umírala, po pádu cen ropy se země rozpadla na kousky.
Letem ruským ideovým světem. Dnes se vedou v Rusku různé debaty o dalším směřování, ale nikdo nechce vstoupit do reálného dialogu. Existuje tu teorie komunalismu a její stoupenci věří na zvláštní ruskou spiritualitu a sklon ke kolektivismu. Západ je považován za nepřítele Ruska a Rusko za dědice Byzantské říše. V zahraniční politice tento světový názor pociťuje slabost vůči všem nepřátelům Západu, islámu a islámským státům. Komunalisté byli až do začátku 21. století nakloněni Číně, dnes se obávají i Číny. Komunalisty pro jejich nedostatek ideologie nahradili částečně ideologové ruské doktríny. Tato doktrína spočívá na tradičních hodnotách ruského pravoslaví v modernějším podání zaměřeném na pozemský úspěch a mírnější nacionalismus. V Rusku nelze hovořit o unikátním kolektivistickém duchu. Poměrně moderní vedení pravoslavné církve v Rusku patří mezi příznivce ruské doktríny.
Komunalisté jsou nakloněni k sovětské éře a stalinismu, doktrinalisté nikoliv. Komunalisté zastupují ty části společnosti, jimž chybí sociální mobilita, zatímco doktrinalisté zastupují nižší střední třídu. Zdá se, že tato názorová škola má budoucnost, přestože se pokouší rekonstruovat dávnou ruskou minulost, která nikdy neexistovala.
Na vzestupu jsou ultranacionalismus a xenofobie, ne tolik ve formálně intelektuálním prostředí, ovšem v blogosféře a veřejném povědomí jenom kvetou. Heslo „Rusko Rusům“ neznamená pouze odmítnutí Západu, ale celého světa za ruskými hranicemi. Nacionalisté jsou zvláště nepřátelští vůči lidem z Kavkazu a Střední Asie.
O revival se pokouší i neoimperiální (neosovětská) škola. Její ústřední myšlenka zní: Rusko nemůže existovat bez impéria. Je to expanzionistická ideologie, usiluje o obnovení velké sovětské říše, případně i silou. Nepřátelé jsou všude, válka je nevyhnutelná, je nutné se na ni připravit: tedy udělat vše pro obranu Ruska, armádu a zbrojní průmysl. Všechny velké soukromé zdroje mají patřit státu. Advokáti této ideologie chtějí ještě jednou absolvovat cestu vojensko-hospodářské mobilizace, která už zruinovala SSSR. Vládní tábor s touto názorovou školou flirtuje, ale je příliš nerealistická, než aby měla budoucnost.
Nová levice dnes ve společnosti získává odezvu proto, že klade důraz na nelegitimní vlastnictví rozsáhlého majetku získaného během bezprávní privatizace, kvůli rostoucí nespravedlnosti systému a kvůli sociální neprůchodnosti, na niž narážejí i aktivní Rusové. Dosud se nové levici nepodařilo etablovat se jako nezávislý proud, který by byl s to vystoupit ze stínu staré levice komunistické. Čelí brutálnímu tlaku státu, ale v zásadě má dobré vyhlídky. Tři čtvrtiny ruských občanů se vyslovují pro znárodnění velkých soukromých majetků. Nikdo sice nedokáže definovat, co znamená „velký“, ale ze zkušenosti víme, že je to každý majetek větší než ten můj. Jinými slovy: pokud někdy budeme mít naprosto demokratické volby, dočkáme se nové socialistické revoluce.
Tábor prozápadních liberálů nedokáže hrát roli silné opozice. Ale hlasitě kritizuje vládu, že je autoritářská. Nezajímá se o skutečný život v Rusku a nechává se unášet nerealistickými ideály. Oslovuje pouze pokročilou menšinu. Liberálové i nadále navrhují inspirovat se Evropou, jenže Evropa svou přitažlivost částečně ztratila. Ale kterou Evropu bychom vlastně měli napodobovat? Tu dnešní, která se zříká křesťanství ve prospěch konzumerismu a politicky korektních hodnot, jako je totální rovnost? Nebo Evropu minulosti, která se vyznačovala dynamickou sociální a tržní ekonomikou a elitářskou demokracií, ale ještě si nenechala diktovat od menšin? Nebo si máme počkat, jak bude Evropa vypadat, až vyjde ze své dnešní systémové krize?
A konečně vládní tábor – ten nedisponuje žádnou výraznou strategií rozvoje ani ideologií. Zdá se, že jeho hlavním nevyřčeným cílem je šikovně udržovat příkopy mezi elitou a společností a odvádět pozornost společnosti od reálných problémů. Reakční elementy ve vládních kruzích posilují a represe sice i nadále zůstávají selektivní, ale přibývá jich. Obzvlášť znepokojující je, že vláda ve snaze omezit zahraniční vliv na domácí poměry, který je konstantou už od 90. let, potlačuje nevládní organizace, jeden z nejdůležitějších zdrojů rozvoje. Všechno přitom prostupuje totální pesimismus.
Imploze na obzoru? Dnes skoro všechny národy procházejí krizí identity: Čína, Evropané, dokonce Amerika. Ale v Rusku je tato krize mnohem naléhavější. Pokud si neujasníme, kdo jsme a kam chceme jít, v optimistickém scénáři to skončí dalším oslabením ruské pozice ve světě. V nejhorším scénáři, a ten se jeví čím dál reálnější, si znovu zopakujeme zážitky z 80. a 90. let.
Shrnutí.
Autor textu považuje dnešní současné myšlení ruských občanů za defektní, poněvadž si nejen neuvědomují z historického hlediska svou ruskou identitu potvrzující vysoký ruský literární přínos 19. a začátku 20. století do světové vzdělanosti a kultury, ale v neznalosti této své identity dnes postrádají vůbec vědomí, čím kdysi byli a jsou a kam mají proto směřovat. Dne již nemají ty hluboké a vysoké občanské osobnosti a společenské elity, které národu poskytovaly příkladné vzory života a určovaly tak obsah života a smýšlení obyvatel země a tím také přispívaly k růstu úrovně občanů. Země tak ztratila své politické, mravní, právní a společenské autority, které byly pro život země nezbytné a dnes ruští občané nejsou ani schopni se nad touto ztrátou zamyslet.
Sovětský svaz po svém pádu si vytvořil svou vlastní identitu, ale doplatil na nefunkční model své socialistické ekonomiky. Ale jeho zkušenosti mu vůbec nepomáhají v hledání nové národní ideologie. Domníval se, že si společnost sama vytvoří novou identitu a ideologii. což byl mylný předpoklad. Obstál jedině ve výsledku Velké vlastenecké války, který prokázal vysokou hodnotu ve prospěch nové identity.
Zprvu se zdálo, že Rusko uspěje v podobě „energetické velmoci“, ale práce na modernizaci neuspěla a také nedošlo k investicím do vzdělání lidu a lidského kapitálu. Následovala rychlejší demodernizace země, hospodářský růst zaostával, nespokojenost občanů rostla a nově vzniklé elity vrstev se prokázaly jako podvodné oligarchie. Elitní občanstvo buď emigrovalo nebo alespoň poslalo své děti na studie do ciziny.
K podobné fázi historie došlo také na konci 70. let a na začátku 80. let. Vládnoucí a intelektuální vrstva země užívala plody své vlasti, pohrdala vskrytu vládou, žila komfortním životem nad poměry doby, Židé opouštěli houfně Rusko, lidé vše mlčky snášeli a nevěřili ničemu a nikomu. Sovětská identita umírala a po pádu cen ropy země se rozpadla.
Dnes se vedou v Rusku různé debaty o směřování země, ale nikdo se nevěnuje řádné úvaze a vážnému dialogu. Existuje zde teorie komunalismu, jejíž stoupenci věří na zvláštní ruskou spiritualitu a vlohy ke kolektivismu. Komunalisty pro jejich neurčitou ideologii částečně nahradili ideologové ruské doktríny, založené na tradičním a moderně upraveném pravoslaví, které klade větší důraz na pozemský úspěch a umírněný nacionalismus. Mezi příznivce ruské doktríny patří i dnešní vedení pravoslavné církve.
Slovník cizích slov spojuje pojem komunalista se slovem komnnální patřící do kompetence obcí, měst apod. Znamená 1. historicky jmenování do vznikající samosprávné městské obce v románské oblasti ve středověku, z nichž se některé později staly nezávislými městskými republikami; 2. nižší správní právní jednotka. Komunalismus a ruská doktrína opovrhují evropskou fází ruských dějin, jakkoliv doktrinalisté akceptují ruské dějiny v celé jejich šíři. Komunalisté mají jednoznačně kladný vztah k sovětské éře včetně stalinismu, zatímco doktrinalisté jsou v tomto bodu obezřetnější. Komunalisté zastupují ty části společnosti, jimž chybí sociální mobilita, zatímco doktrinalisté zastupují nižší střední a střední třídu. Zdá se, že tato názorová škola má budoucnost, přestože se pokouší rekonstruovat dávnou ruskou minulost, která nikdy neexistovala.
Zastavme se u slov, že komunalisté zastupují ty části společnosti, kterým chybí sociální mobilita. Podle slovníku cizích slov pojem sociální znamená týkající se lidské společnosti, společenský původ z hlediska zařazení do společenské vrstvy. V lidské společnosti jsou občané různé výše vzdělání, inteligence, vážnosti a odbornosti, a proto také určité společenské záležitosti bude vyřizovat ta osoba náležející do elitní vrstvy občanstva, která má plnou kvalifikaci k vyřizování případu. V mnohých státech a národech však hic et nunc chybějí takovéto kompetentní osoby a bude třeba, aby za ně suplovaly osoby nižší vrstvy obyvatelstva. Ale co když tyto méně vhodné osoby postrádají příslušnou „sociální mobilitu“ a nemohou nahradit kompetentního a kvalifikovaného pracovníka, který prostě neexistuje. Takováto „sociální mobilita“ možná chyběla ministerskému předsedovi Antonínu Švehlovi, který byl jen rolník a mlynář, ale neobyčejně schopný a lídr agrárníků, čehož využíval T.G. Masaryk a jezdil za ním téměř každou neděli na koni.
Pokud se týče vzestupu ultranacionalismu a xenofobie a revivalu neoimperiální (neosovětské) školy, litujeme, že se tyt názory v současném Rusku objevují. Je třeba, aby se nové levici podařilo odpoutat se od staré levice komunistické.
Litujeme, že naše vlastní nedostatky v právu, morálce, úpadku demokracie a křesťanství nám nedovoluje stavět se nějak kriticky ke stavu v Rusku.
Tento článek je příliš hodnotný, než se s ním rozloučit tak narychlo.
Článek se dotýká i některých nedostatků na naší straně, proto je třeba se nad ním vážně zamýšlet.
Jestliže autor článku věnuje takovou pozornost komunalistům, nejsou to právě oni, kdo mají nedostatky v „sociální mobilitě?“ Nebo to autor učinil úmyslně, aby na tuto okolnost upozornil?
Článek je poučný pro pochopení stavu myšlení v Rusku a je informativní po této stránce.
Nejvíce si cením v článku toho, co v naší zemi postrádáme. Přemýšlíme u nás vůbec o identitě naší země a občanů a kam směřujeme? A takováto úvaha a navozená debata má nejvyšší smysl pro existenci státu a společnosti a pro debatu a dialog s agnostiky.
Josef Plocek