Korporace korporativismus.

 

Podívejme se na tyto dva pojmy do slovníku cizích slov:

Korporace 1. je sdružení, svaz, spolek mající určité společenské poslání a určitý cíl s podkladem převážně osobním (např. spolek) 2. sdružení, organizace osob téhož společenského stavu, zaměstnání, oboru.

Korporativismus polit. ideologie stavovského státu opírající se o tzv. korporace propagovaná fašistickými režimy (např. Mussoliniho Itálie, Frankovo Španělsko), jednak obhajovaná některými papežskými encyklikami.

Zjišťujeme tedy, že korporace má dva odlišné pojmové významy. Jednak je to spolek států, forma státoprávní, jednak korporace představuje organizaci osob téhož společenského stavu, zaměstnání, oboru, jako např. agrární korporace či zemědělská společnost, korporace učitelských pracovníků, korporace pracovníků v úřadech, společenství úředníků, korporace instalatérů, zedníků apod.

Korporativismus znamená politický, náležející do politiky či politologie. Je to ideologie stavovského státu propagovaná fašistickým Mussolinim v Itálii, fašistou Frankem ve Španělsku.

 

Korporatismus.

 

Zdeněk Kudrna publikoval článek „Korporatismus“ s tím, že severní státy eurozóny využívají výsady korporatismu, jeho česká a maďarská verse však narušují demokratickou rovnováhu. Část článku v přímých citacích autora je svěřena ke studijním účelům Sdružení křesťanských seniorů.

 

Příkladem úspěchu korporatismu jsou některé země eurozóny, které se musí vyrovnávat s krizí. Díky společné měně a monetární politice mají státy zpravidla jen jednu možnost, jak čelit nepříznivým okolnostem a tou je fiskální politika. Podmínkou je ovšem dostatečný odstup od dluhových a deficitních limitů. V okamžiku, kdy je poruší, se pak státy nemohou s ekonomickými cykly a šoky vyrovnat jinak než skrze škrty a vysokou nezaměstnaností. Ekonomika je bez tlumičů a občané – zejména ti chudší v méně produktivních zaměstnáních – pocítí každý výkyv velmi tvrdě.

Tripartita jako lék:

Úspěšné země ze severu eurozóny však mají i další nástroje, které problémovým z jihu chybějí. Německo, Rakousko, Nizozemsko, Finsko i Belgie umějí ekonomiku koordinovat a tím lépe předcházet ekonomickým výkyvům i chránit populaci před jejich dopady. Koordinace je založena na tom, čemu politologové říkají demokratický (neo)korporatismus. Korporatismus proto, že na rozdíl od totalitní verse z dvacátých a třicátých let jsou všichni zástupci odborů, hospodářských komor i vlády voleni ve svobodných volbách a podléhají dohledu členů na všech úrovních od federální až po periferní ves. Neustálá triparitní debata a hledání fungujících kompromisů dokážou řadu problémů zachytit a včas je řešit. Namísto složitých a nevyzkoušených indikátorů z bankovnictví tak počínající realitní bublinu zachytí stížnosti odborářů, že pokud nemají jít mzdy nahoru, pak se musí něco udělat s růstem nájmů. Stejně tak příliš rychlý růst mezd v odvětvích chráněných před mezinárodní konkurencí – úředníky počínaje a zedníky konče - obvykle přibrzdí protesty zástupců exportních sektorů, které mohou vysoké mzdy připravit o mezinárodní konkurence schopnost. Tripartita pak ve věcných jednáních vyměňuje něco za něco, až se dobere funkčního kompromisu. Ten občas zahrnuje i obtížné reformy, jež jsou díky triparitní podpoře i politicky proveditelné.

Západoevropské neokorporatismy vznikly na troskách totalit a válečných ekonomik. Při poválečné rekonstrukci byl jen omezený prostor pro pluralitní konkurenci mezi zájmovými skupinami, neboť přežití zbídačené populace záviselo na rychlém nalezení rozumných kompromisů. Demokraticky kontrolované tripartitní instituce se uchytily a staly se součástí poválečného ekonomického zázraku.

V sedmdesátých letech postupně upadaly. Avšak stagflace na počátku let osmdesátých vedla k jejich významnému oživení. Od té doby je postupně podrývá globalizace a europenalizace, které přesouvají klíčové kompetence mimo národní státy a tedy z dosahu triparity. Ovšem zkušenost států v eurozóně stále potvrzuje, že oslabené nástroje makroekonomické koordinace jsou lepší než žádné.

 

Závěr a vlastní posouzení.

 

Přestože proti trvalému užívání anonymních akcií bylo již napsáno tolik negativních soudů a úsudků a přestože v řadě vyspělých mezinárodních bankách a bankovních systémech používáni těchto anonymních akcií bylo již dávno opuštěno, dosud v běžném peněžním styku se to dosud nestalo. A tento negativní jev je dosud v běžné praxi.

Obyčejný podnikatel, který v zájmu svého podniku cestou soudní uplatňuje nějaký svůj nárok a má v soudním rozhodnutí plný úspěch, je výsledkem uspokojen. Bylo-li však soudní rozhodnutí pro něho zvlášť příznivé, uváží, že štěstěna by nemusela být v budoucnu tak výhodná a řeší svůj zisk tím způsobem, že část zisku si uloží jako reservu pro dobu méně příznivou.

Pokud podnikatel jako vlastník svého podniku výsledek soudního rozhodnutí vymáhá jako akcionář, ustoupí požadavkům ostatních akcionářů a celý zisk členům akcionářského podniku rozdělí jako jejich nárok na dividendy, neponechá část zisku jako reservu pro případ naléhavé potřeby, jako majorátní akcionář nepociťuje žádnou odpovědnost za ostatní akcionáře a jejich rodiny, za výkonné pracovníky a zaměstnance podniku, smíří se s krachem podniku, s popouštěním pracovníků, necítí odpovědnost za podnik, jeho zaměstnance a jejich rodiny, jako vedoucí korporace tuto odpovědnost nepociťuje. Svědomí mu nic neříká. Své vlastní pochybení omlouvá neznalostí učení ekonomiky o „fiskální politice“.

Pročítáme-li podrobně uvedený článek o léku pro nedostatky českého a maďarského využívání korporatismu v ekonomice, o funkci „tripartity“ pro úspěšné zvládání demokratické rovnováhy v hospodářství. Je pravdou, že stojí-li v ekonomice proti sobě jen stát jako poskytovatel nabídky kapitálu a objednávky nějaké služby či dodávky práce a korporace jakožto dodavatel uvedené práce a služby, chybějí nám další činné osoby, které mají nesporný význam pro řešení dané problematiky. Koordinace je založena na tom, čemu politologové říkají demokratický (neo)korporatismus. Korporatismus proto, že v politickém systému existují monopolní nebo velmi silně koncentrované organizace zastupující zájmy zaměstnanců a zaměstnavatelů, které společně s vládou vyjednávají o veřejné politice. Demokratický je neokorporatismus proto, že na rozdíl od totalitní verse z dvacátých a třicátých let jsou všichni zástupci odborů, hospodářských komor i vlády voleni ve svobodných volbách a podléhají dohledu členů na všech úrovních od federální až po periferní ves.

Neustálá triparitní debata a hledání fungujících kompromisů dokážou řadu problémů zachytit a včas je řešit. Namísto složitých a nevyzkoušených indikátorů z bankovnictví tak počínající realitní bublinu zachytí stížnosti odborářů, že pokud nemají jít mzdy nahoru, pak se musí něco udělat s růstem nájmů. Stejně tak příliš rychlý růst mezd v odvětvích chráněných před mezinárodní konkurencí – úředníky počínaje a zedníky konče – obvykle přibrzdí protesty zástupců exportních sektorů, které mohou vysoké mzdy připravit o mezinárodní konkurenceschopnost.