Ateisté nepovažují víru člověka v existenci Boží a pro lidské společenství ve státě za vážnou potřebu lidského života a za obsah spořádanosti smyslu lidského uspořádání. Nevěřící lidé popírají víru v existenci Boha a v důsledku toho považují i za lidský výmysl jakékoli nutnosti vnitřních úprav smyslu lidského života k hlubší náplni duchovní orientace svého společenství. Rodíme se jako normální občané do rodiny ateisty nadaného společenství, za svůj život vděčíme do určité míry svým rodičům, kteří nám dali život vděčíme do určité míry svým rodičům, kteří nám dali život, výchovu a vzdělání, lidské společenství v podobě státu musí dbát o naše životy a zabezpečení až do naší smrti. Společenská smlouva vymezuje naše práva a povinnosti a její platnosti končí definitivně naší smrtí. Pro ateistu lidský život počíná zrozením a definitivně končí jeho smrtí. Neexistuje nějaký posmrtný život, takže tím končí také jeho odpovědnost za trestné činy, kterých se dopustil za svého života a odpovídal za ně.

Odjakživa byla lidmi prosazována ctnost rovnosti všech a existuje rovnost před zákonem, ve skutečnosti tuto rovnost nelze dodržet mezi lidmi pro tak značné rozdíly lidí po stránce tělesné a duševní. Jsou lidé zdraví tělesně i duševně, ale i lidé s určitými vadami tělesnými a duševními, jsou prostě odlišní, přitom za některé vady mohou, za jiné nemohou. Toto vede nevěřící lidi k přesvědčení, že svět je tak špatný, že kdyby Bůh spatřoval ve světě tolik špatnosti a zla, nemohl by ve své dokonalosti existovat. Pro ateistu je proto nedokonalý svět důkazem, že Bůh neexistuje.

Byla sice doba, kdy jak věřící i nevěřící překračovali svou míru víry v existenci či neexistenci Boží, ale za stavu jejich neprokazatelnosti skutečného vědění jsou na tom stejně.

Ale ateisty napadá, když zaslechnou tvrzení o posmrtném životě a Posledním soudu, zda na nich nespočívá něco pravdy a když spisovatel Slavíček položí svému nevěřícímu otci otázku, „co řekneš táto, když po své smrti zjistíš, že jsi tu ´furt´?“

 

Oproti ateistovi věřící člověk je přesvědčen, stejně jako filosof Platón, že lidská duše je nesmrtelná, že člověk žije i po své fyzické smrti, bude podroben za záporné stránky svého života Poslednímu soudu a bude věčně potrestán. Také věřící člověk je přesvědčen o tom, že v lidském životě je porušena obecná rovnost z důvodů na straně fyzického či psychického zdraví, že člověk se podílí na této nerovnosti svými trestními a nemorálními poklesky, že tyto lidské vady na životě nejsou zde na světě odčiněny a že konečné zhodnocení těchto nedostatků bude spravedlivě posouzeno a zhodnoceno. Bude-li jeho život Ježíšem Kristem shledán dobrým, člověk bude spasen. Negativním soudem propadne věčnému zavržení. Rozhodujícím momentem člověkova života bude okamžik jeho smrti, kdy buď přítomnému knězi se vyzná ze svých poklesků a hříchů nebo aspoň vzbudí upřímnou lítost nad svými činy a lituje jich s touhou po nápravě. Okamžik vědomé úvahy umírajícího člověka a jeho poslední možnost usmíření s Bohem případně může rozhodnout o věčném spasení nebo zavržení člověka. Tolik ve zkráceném obsahu náboženského učení o posledních věcech člověka a konci světa (apokalypsa).

Člověk má schopnost rozeznávat svým rozumem své činy co do správnosti a morálnosti a náboženství mu udává duchovní prostředky a cesty, jak svůj život napravit a uvést jej do konformity s Božími příkazy. Také věřící člověk je chybující, dopouští se nedostatků a nepravostí, ale pomocí Božích milostí může před Posledním soudem obstát.

Ateista je přesvědčen, že pozemskou smrtí končí jeho odpovědnost za případné nepravosti, kterých se dopustil a které světská spravedlnost neuměla nebo nemohla spravedlivě postihnout, raduje se, že unikl lidské spravedlnosti a že snad přece ukončil svou smrtí svou odpovědnost. Přitom doufá, že se nemýlil ve svém přesvědčení o Boží neexistenci, nesmyslném posmrtném životě a fiktivním Posledním soudu.

Naproti tomu věřící člověk přijímá všechny své pozemské potíže a zla ve víře v Boží existenci, v poslední spravedlnost a nápravu pozemských nedostatků a posiluje se nadějí, že přec musí být nějaká vyšší spravedlnost, která musí dát smysl pozemskému světu.