Nic nového pod sluncem, můžeme říci při pohledu na současnou snahu mnohých co nejrychleji nashromáždit velký majetek a dál ho rozmnožovat, protože už ve 2. století př. Kr., tedy v době ekonomicky méně vyspělé, varuje moudrý Sirachovec: Boháč se namáhá shromažďováním majetku, a odpočívá-li, sytí se svými rozkošemi... Mnozí ztroskotali kvůli zlatu, slepě se řítili do záhuby. Tedy nic nového pod sluncem, protože v 19. století  si tohoto jevu všímá kardinál John Henry Newman, když píše: Bohatství je velké božstvo současnosti. Všichni před ním padají na kolena... To vychází z přesvědčení, že kdo je bohatý, může všechno. Bohatství je tedy jednou z model naší doby, popularita druhou... Popularita, totiž to, že je někdo známý, že se o něm ve světě mluví, začala být považována za svrchované dobro. Když oba výroky porovnáme, napadne nás, jak jsou nadčasové, neboť se vztahují k lidem každé generace, co jich jen na světě bylo. Mění se jen formy, obsah zůstává.
Newman byl typem člověka, který neúnavně jde za pravdou, aby podle ní uspořádal svůj život. Ostatně na jeho náhrobku je kromě jména také nápis Od stínů a obrazů k pravdě. Dynamika jeho myšlení ho stále vedla, takže nezůstal stát na jednom místě, ale putuje od matného odlesku k plnému poznání základní pravdy, která ho přivedla k hlubokému poznání a uznání Boží existence. Neuspokojila ho formální víra okolního světa, který ulpěl na pozemských skutečnostech a nepozvedl zrak ke hvězdám; jakoby zůstal uzavřen do pověstné platónské jeskyně a bál se pohledět na skutečné slunce. Vyšel ze zkušenosti, že takový omezený rozhled slibuje něco, co není schopen nikdy splnit. V jednom kázání řekl: Slibuje nesmrtelnost, je však smrtelný. Uzavírá život do smrti a věčnost do času; a láká nás počátky, které může ke konci přivést jedině víra. Právě na této víře, na její opravdovosti a hloubce, staví Newman jistotu, že tento život musí přetrvat a vyústit do věčnosti. Žil v přesvědčení, že pro nedokonalost toho, co je, nás čeká nadcházející život, a tento předpoklad zasahuje naše srdce a proniká jím. Vidíme podle něj na sobě i kolem sebe určitý druh ubohosti, která nám nedovoluje dosáhnout toho, co jsme si předsevzali, a to vnucuje myšlenku na jinou, posmrtnou skutečnost. Vyhlídka na ni dává našemu pozemskému putování určitou důstojnost a hodnotu. A tak je tento současný život, skládající se z mnoha všedních chvil a zklamání a jen z drobných radostí, zároveň veliký a malý, a nezbývá než uznat jeho důležitost, neboť je jakousi vstupenkou do věčnosti, která se od něho tolik liší.
V knize Kazatel čteme: I pohlédl jsem a viděl moudrost i ztřeštěnost a pomatenost. Shledal jsem, že moudrost nese více užitku než pomatenost, jako světlo dává větší užitek než tma. I tato rada starozákonního myslitele je nadčasová, zvláště když pomyslíme, že je moudré neulpět na proměnlivých nabídkách přítomnosti a daleko spíš přijmout onu jistotu křesťanské zvěsti. Neboť se podobáme hercům na jevišti, jimž autor předepsal určitou roli a když ji odehrají, mizí v zákulisí. Život je sen, napsal básník, je to sice vážný sen, abychom se ještě jednou vrátili k Newmanovi, neboť umožňuje soud nad námi, ale sám o sobě je to jen jakýsi stín bez podstaty, scéna kolem nás, na níž zároveň jsme a na níž máme povinnost jednat přesně tak, jako by vše, co vidíme, bylo pravdivé a skutečné, protože ovlivňuje nás i náš osud. Tolik Newman, dnes už blahoslavený. Apoštol Pavel v listě Koloským (3,1) uvádí: Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Pohled na Ježíše a víra v něho dává pozemskému životu pravý rozměr a pomáhá překonat všechny lákavé, ale krátkodobé útěchy, ať jde o hromadění hmotných věcí, o osobní popularitu a pod. Příslib jasné, nezávislé věčnosti je natolik konkrétní, že účinně pomáhá zvítězit nad dočasností a hledět na pozemskou pouť jako na představení nebo slavnost. Časné věci a hodnoty nám mají pomoci v tomto pohledu, který nás chrání před zklamáním z jejich nedokonalosti.
Marnost nad marnost, řekl Kazatel, všechno je marnost. Takže ať jsme chudí nebo bohatí, mladí nebo staří, ať jsme králové nebo poddaní, jsme ve skutečnosti všichni na stejné úrovni. Nemáme si tedy co vyčítat, protože každý stane nakonec před věčným Soudcem s ranečkem chyb a dobrých skutků. Všechno ostatní necháme na zemi jako něco zcela nepotřebné, bez dalšího významu a závažnosti. Tato víra vychází z Božího zjevení a chce nás naplnit nikoli smutkem, ale radostí z každého dne a hodiny, které uplynou, protože se díky jim přibližujeme k setkání s věčnou Láskou, když skončí veškerá bolest a každá obtíž. Sám Pán života a smrti nám už teď daruje plnost víry, naděje a lásky coby předchuť nebeského podílu, který nám připravil.