Moje maminka Růžena Bakalíková pocházela z vesnice Všetuly, která byla později sloučena s Holešovem. Tatínek Jaroslav Miláček pocházel z Čech, ale vojákoval v Kroměříži; tam se jednou na orelském maškarním bálu seznámil se svou budoucí chotí. Po svatbě se rodiče přestěhovali do Prahy, kde jsem se narodila, pak přibyli ještě další čtyři sourozenci. Ke staříčkům Bakalíkovým na Moravu jsme jezdívali do mých 18 let na každé prázdniny nejen - jak se říkalo - „na vzduch“, ale také pomáhat rodině na poli. Stařečci v počátcích kolektivizace zemědělství odmítali dobrovolný vstup do JZD, i když byli pouhými malorolníky. Jejich hlavním bohatstvím byla půda, kterou nechtěli předat a po všech životních peripetiích opustit. Tak jsem jako dítě sbírala klásky, pokládala obřísla, odebírala snopy a později je také házela přímo do mlátičky. Jako malí jsme nosili na pole vodu či podmáslí s chlebem, když jsem povyrostla, často jsem i vařila. V máselnici jsem stloukala máslo, cepem klepala do zbylých klásků, nosila jetel králíkům, připravovala kopřivy a jáhly pro káčátka a mnoho drobných dalších činností. Několik kravek, koza a pes doplňovali hospodářství. Domem voněly muškáty a jiné květiny i vonné byliny. Stařenka pečovala o poměrně velkou zahradu, s rybízem, jablky, hruškami, třešněmi, mezi nimi byla i plodící moruše. Pěstovala květiny pro okrasu, ale i oharky, brambory, cibuli, česnek – tak jak to bylo běžné na moravských dědinách. Když zbyl po práci čas, nejraději jsem si vlezla do komůrky, kde bylo plno svázaných časopisů z doby 1. republiky, a četla…“Ty tě nezkazí“, říkávala mi stařenka. Jako velké tajemství na mne zapůsobilo, když jsem objevila v almaře velký zarámovaný papírový obraz starého monarchy Franze Josefa a jeho krásné manželky.
 
Vzpomínám s láskou na tuto dobu, protože mě naučila vážit si lidské práce. Bohužel dnes už nemám komu poděkovat za krásné chvíle a za cenný vklad do budoucna. Morava mne ovlivnila na celý život. Maminka staříčkům vykala, jak bývalo zvykem. Stařence se nelíbily novoty z Prahy, protože jsem nosila krátké kalhoty, podle ní děvčica měla nosit dlouhé sukně a dlouhé vlasy. Stařenka byla přísná, večer jsme se nesměli toulat, ale museli být včas doma, aby nás neodnesla klekánice. Pozdravit, vážit si starších osob, chovat se slušně k sousedům – bylo pravidlem a vyžadovalo se; běda, kdyby děcko nepozdravilo. V neděli celá rodina šla pěšky do kostela, určitě jednou o každých prázdninách jsme se vydali na Hostýn s poutníky, odkud jsem nesměla zapomenout přinést zázračnou vodu i pro dobytek.
 
Maminka si dlouho nemohla zvyknout na Prahu, byla vytržena ze svého prostředí, jejím domovem zůstávaly Všetuly. Když jsme vlakem z Prahy přijížděli k Hulínu, maminka již cítila vůni rodné hroudy a dojetím měla slzy v očích. Vyjadřovalo to její povahu. Její naturel byl příliš odlišný od Pražáků. Měla smysl pro otevřenost, spravedlnost, nechtěla přistupovat na kompromisy, solidarizovala se s trpícími, byla bezprostřední, laskavá, pracovitá, plna dobroty, víry – ale vynikala i krásou těla a duše, a pak - ten nádherný úsměv… Dlouho hovořila rodným místním moravským dialektem, dodržovala vánoční a velikonoční zvyky, ovšem i ty byly později zastřeny novým životním stylem v Praze. Zůstalo však jejím pravidlem napéci velké moravské koláče a jiné speciality z rodného kraje. Lituji, že jsem pro jiné zájmy nevěnovala větší pozornost jejímu kuchařskému umění – dnes postrádám v tomto oboru mnohá její tajemství.
 
Od Boha dostala do vínku čarokrásný hlas. Milovala moravskou lidovou píseň, často nám zpívala a píseň vyjadřovala její city. Už její stařenka byla vyhlášenou zpěvačkou, zpívala na poutích, na pohřbech, v kostele. A snad to byl hlas a dovolím si říci i stesk po domově, který maminku dovedl do Hanáckého kroužku v Praze, bylo to koncem 50ých let.
 
Hanácký kroužek byl pro maminku můstkem s jejím moravským regionem. Symbol domova představovala lidová píseň, hudba, tanec a kroj. Kroj byl posvátný, sama si jej částečně pořídila, protože na zakoupení nebyly peníze. Pamatuji na to, jak i já jsem musela vyšívat vzory na zástěře, nebylo to určitě nic těžkého, i když bych si tehdy byla raději přečetla knížku. Bylo by škoda, aby dnes mladí zapomenuli na lidový zvyk vyšívání těchto motivů. Šátek se zasílal na vázání do Prostějova, rovněž botky musely být stylové. Podle slov maminky na stylovou čistotu kroje v Hanáckém kroužku přísně dohlížela paní Kolenatá a paní Páleníčková. Kroj se doma ukládal do velkého speciálního kufru a měl vyhrazené místo. Mamince kroj úžasně slušel, byla na něj pyšná, jinak se v něm chovala, byl symbolem jejího mládí...
 
Osobně jsem přesvědčena, že tam, kde se lidé zbavili kroje, odložili také mnohé duchovní hodnoty. I dnes ještě znamená nošení kroje také slušně se chovat a slušně mluvit. Dodnes na pravé moravské vesnici vychovává každá stařenka – i když nemá pedagogickou fakultu. Běda, kdyby děcko nepozdravilo; zeptá se: „A čí jsi, že jsi nepozdravil, počkaj, povím to tatovi.“
 
Jednoho dne mi maminka nařídila, že je čas, abych nastoupila do kroužku k Hanákům: „Kroj Ti upravím, hledají mladá děvčata pro předtančení na Moravském plese v Obecním domě. Budou to Královničky, jejich původ je už z pradávných časů a je určen pro mladé ženy a dívky. Budeš tančit“, rozhodla maminka – Roma locuta, causa finita… Byla jsem zvědavá, co mne čeká. Chodila jsem na střední školu, byla jsem zakřiknuté děvče s dlouhými plavými copy, v kroužku jsem nikoho neznala, ovšem ctila jsem názory maminky. Za krátkou chvíli mi hudba, choreografie a nádherné písně učarovaly. Vedení bylo odborné, pamatuji si, že nás vedl choreograf z Národního divadla, ke kterému jsem vzhlížela s úctou a jehož rady byly pro mne posvátné. Výsledek příprav byl ohromný. Průvod mladých dívek - bez šátků, ale s věnci na hlavě - si získal pozornost celého Obecního domu. Po ukončení Královniček si nás rozebrali chlapci, kteří přijeli až z Moravy, a tanec všech přítomných začal. Byly to slavné plesy, velmi populární mezi moravskou menšinou v Praze. Pochopitelně jsme potom vystupovali s Královničkami a hanáckým folklorem i jinde, kroje byly úžasné a působily na zahraniční diváky.
 
Co se stalo s krojem? Jaký byl jeho osud? I věci mají své příběhy. Můj kroj se při stěhování po smrti maminky ztratil. V mých vzpomínkách však navždy zůstane symbolem mých kořenů a mojí národní i regionální identity.