Ve vrtkavém počasí bylo vítanou pozorností již naše uvítání na teplickém nádraží a odvoz farním autem na farní úřad, kam jsme se dostali asi půldruhé hodiny před začátkem obřadů. Sotva jsme se posílili teplými nápoji ve zvláštní klubovní místnosti SKS, přišlo tam postupně na dvacet členů klubu (s jedinou výjimkou šlo o ženy) a nastala beseda. Předsedkyně SKS podrobně informovala o aktuální činnosti a o úkolech a vizích našeho hnutí též v celoevropském kontextu. Naopak jsme se dověděli mnoho podrobností o aktivitách klubu, o inspirujících iniciativách jeho zakladatele. Emotivně působilo zvláště vyprávění o posledním roce jeho heroického života. Až v posledních minutách jsme přešli do sousedního chrámu sv. Jana Křtitele na vlastní obřad. Rekviem sloužil litoměřický biskup Mons. Jan Baxant spolu s dvacítkou kněží a s několika jáhny včetně salesiánských spolubratří zesnulého z rodného Ostravska i dalších diecézí. Atmosféra obřadu byla jedinečná i uspořádáním malé výstavky před oltářem, hudební produkcí romské skupinky i místního houslisty vedle “klasického” doprovodu liturgie varhanami a sólistou z kůru. Pan biskup si připravil homilii písemně a v ní zazněly další podrobnosti o životě zvěčnělého promítnuté do konkrétního biblického pravzoru. Krátkým proslovem zesnulému poděkovala zástupkyně půl tisíce členů místní romské komunity.
Mnozí účastníci obřadu využili ještě pozvání do blízké restaurace k občerstvení a většinou i k obědu. Tam jednotlivé skupinky mohly pokračovat ve vzpomínání a dotazech. Tak jsme u jednoho stolu pokračovali v besedě i za účasti několika dalších členů SKS, kteří se vzhledem k pracovním závazkům uvolnili pouze na polední přestávku. Otec biskup se v závěru zastavil u všech stolů, kde se s každým rozloučil také individuálně.
Vzpomínám si při této příležitosti na jiný obřad, vedený před lety rovněž biskupem Baxantem v hejnické bazilice při pohřbu jiného zasloužilého a velmi známého kněze – P. doc. Miloše Rabana. Také s touto mimořádnou osobností jsme se dlouhodobě přátelsky setkávali. Jsem přesvědčen, že oba kněží se pro své zásluhy dostali přímo před tvář Boží. Máme v nich přímluvce, kteří budou bdít, aby se naše hnutí prosazovalo co nejúčinněji. Obracejme se k nim v plné důvěře. Jejich archivované skutky a svědectví pamětníků by mohly vést i k zahájení procesu blahořečení. Můj tatínek (žil v letech 1882 – 1981) rád říkával lidovou moudrost: Když Pán Bůh dopustí, i motyka spustí.