Putovali jsme, skupinka studentů vedená horlivým knězem, v ponurých padesátých letech po krkonošských samotách, a v poslední den jsme slyšeli výklad o setkání Zmrtvýchvstalého s několika ženami. A znovu se tehdy v myšlenkách vraceli k Jeho slovům „Nebojte se!“ Neboť jsme byli zaměstnáni obavami z balvanů, které způsobí všudypřítomná třídní nenávist. Úzkost byla oprávněná, za pár dní jsem na horskou pouť s jejím poselstvím vzpomínal ve vězeňské cele a prosil Pána, aby poslal anděla a odvalil kámen nejistoty. Prosba byla vyslyšena, ale když jsem za pár let podal přihlášku do semináře, ozvaly se staronové kameny v podobě výslechů na Stb, a po vysvěcení a poměrně brzké ztrátě souhlasu se situace opakovala. Ale těch několik slov pronesených Vítězem u prázdného hrobu pomáhalo v každé situaci. Závěr? Všichni jdeme po kamenité cestě a naše srdce, často zklamané z nesplněných nadějí, bytostně touží po slově Pána, vítězně vstalého z hrobu. Neboť On nás stále provází, aby se i na nás vyplnila slova Písma o andělské pomoci poskytnuté každému, kdo prosí. Každá bouře, i sebevětší, bývá pouhým znamením, že Ježíš chce opět projevit svou moc a vstoupit i do našich srdcí, aby nás proměnil – bez ohledu na nechápavost i nenávist okolí – v neohrožené hlasatele jeho vítězství. Nabízí se ovšem otázka, zda jsme připraveni na jeho příchod. Věříme přece, že Ježíš je živý, neboť nevstoupil na nebe, aby zmizel z dějin světa, ale naopak sestoupil do posledních hlubin hříchu a smrti, aby právě tam zvítězil a odvalil všechny balvany zla, neboť mu záleží na každém z nás. Poselství evangelia je stále aktuální, když si uvědomíme, kolik úzkostného strachu z nespravedlnosti a násilí vládne. Kolik je jen těch, kdo po vzoru velekněží a farizeů chtějí Kristovu zvěst zapečetit a umlčet jeho slova. Výzva „Nebojte se!“ znamená prorazit tyto temnoty a žít naplno tuto velikonoční naději. Nebojme se tedy, náš Pán, který přemohl hřích a smrt, je stále s námi!