Marie Kodysová (rozená Gregorová), narozena 8.srpna 1922 v Třeštici, zemřela 9. března 2020 v Telči.

Narodila se Františkovi a Kristýně (rozené Čermákové) Gregorovým jako nejstarší ze čtyř sourozenců, měla ještě tři bratry: Františka, Josefa a Ladislava.

Pokřtěna byla 13. srpna. Mládí prožila v rodné vesnici, kde chodila i do obecné školy, 6.-8. třídu navštěvovala v Třešti. Chodilo se tam pěšky, zkratkou přes les Hamr a přes Hodice. Ještě začátkem války absolvovala hospodyňskou školu v Moravských Budějovicích.

7.března 1943 uzavřela ve farním kostele v Růžené sňatek se Stanislavem Kodysem. V manželství se jim narodilo pět dětí: Stanislav, Jaroslav, Ladislav, Václav a nejmladší, dcera Marie. V Růžené matka žila téměř 77 let. Společná starost a péče o rodinu, práce v hospodářství, výchova dětí (zpočátku ještě pomáhala babička Marie, matka mého otce). Svého dědu Václava jsem nepoznal. Ten dva měsíce po narození syna (můj otec se narodil 20.dubna 1914) musel narukovat do bojů 1.světové války a nevrátil se, zůstal nezvěstný). Později pracovali moji rodiče v JZD, jak to tehdejší nelehká doba přinášela. Přesto vše jsme vždy pociťovali dobré rodinné zázemí a na dětství v rodné vesnici zůstávají pěkné vzpomínky. Stejně tak i na nedělní odpolední návštěvy u babičky a dědy v Třeštici, u rodičů mé matky.

Mamka ráda vařila a pekla, ráda chodila do farního kostela i na hřbitov, v důchodovém věku jezdili s otcem na rekreace a zájezdy, ráda jezdila na poutě. Zatímco z Třeštice se před válkou chodilo i na dvoudenní pouť pěšky do Kostelního Vydří nebo jen ke sv. Vojtěchovi u Studnic. Z Růžené byl častým cílem poutí Křemešník. Ještě ve svých 70 letech byla na pouti v Medžugorije a vyšla na Křiževac (vrchol přes 1300 m). Měla ráda kulturní akce v obci, tak jak probíhaly během roku u nás ve vsi i na hradě Roštejně.

Radost jí dělalo 12 vnoučat: Stanislav, Martin, Dagmar, Jitka, Jaroslav, Radim, Petr, Hana, Eva, Jana, Alena a Jaromír.

18 pravnoučat: Gabriela, Jan, Lukáš, Martin, David, Renata, Marta, Šimon, Aneta, Helena, Dominika, Kristýna, Klára, Vojtěch, Václav, Marie-Anna, František a Antonín dělalo své prababičce také radost i když už v této době ji paměť tak nesloužila.

V roce 1990 zemřel mé matce manžel, náš otec Stanislav.

Závěr života prožila má matka v Růžené, doma v rodině mého bratra Jaroslava, která se o ní dlouhá léta starala. Když už nemohla chodit do kostela navštěvoval ji O. Tomáš Caha a později i O. Damián Škoda. Ač ji již opouštěla paměť, měla z kterékoliv návštěvy radost a pozorovala život na vsi z okna či lavičky na zahrádce. Poslední čtyři měsíce "doma" prožila v rodině své dcery v Batelově, kde se ještě, ač již jen v kolečkovém křesle, s radostí setkávala právě s těmi nejmladšími pravnoučaty.

Poslední tři týdny života prožila má matka v péči zaměstnanců SeneCura Senior Centrum Telč, nově otevřeného domova pro seniory, vyžadujících zvláštní péči. Nastoupila sem 18.února. Duchovní péči ji zde poskytl telčský kaplan Mgr. O. Jaroslav Jurka, když ji po nástupu do domova udělil svátost nemocných.  V sobotu 22.února večer se její zdravotní stav silně zhoršil a O. Jurka ji opět udělil svátost nemocných. Noc prožila v horečce a těžce dýchala, k ránu horečka odešla a matka usnula. Podle výsledku vyšetření dostala léky. Stav se zlepšil, ale síly již odcházely. V pondělí 9.března jsem, díky Bohu, opět mohl být od rána u jejího lůžka a spolu s obětavou péčí zaměstnanců a jejich pokynů ji doprovázet v posledních hodinách života. Od rána v klidu spala, oči zavřené, snad jen jemným úsměvem děkovala za svlažení rtů a jazyka, polykat již nemohla, její tělo dávalo přednost jen dýchání. Před polednem se její dech zrychlil, kolem třetí hodiny odpoledne zpomalil a tiše, v klidu, a až posvátném tichu, odešla…

Když jsem asi po hodině odcházel z domova seniorů byla vydána zpráva, že další den již nejsou návštěvy možné.

Stanislav Kodys, nejstarší syn