Před osmi lety skromnou iniciativou Společnosti Bedřicha Smetany začalo Národní divadlo zařazovat do svého každoročního programu připomínku světového významu díla a osobnosti Mistra Bedřicha Smetany. Bylo to vždy v blízkosti výročního dne jeho narození 2. března 1824 v Litomyšli. Dostalo se mně cti, abych od samého začátku v tradičním úvodním proslovu vítal účastníky jménem všech organizátorů. Připomínal jsem z hlediska jubilujících ročníků jak život a dílo skladatele, tak i jeho interpretů, někdy též dějinných událostí v jejich vztahu k BS. Podle potřeby jsem přibližoval podrobnější informace k uváděným skladbám, pokud nebyly obsaženy v tištěných programech. S velkým dojetím jsme v závěru každého matiné při defilé účinkujících sledovali radost obecenstva z míst, kde při obou otevřeních divadla (1881 a 1883) se ukláněl sám Mistr Smetana jako autor Libuše.
Stalo se tak i vloni – 1. března 2020. Pandemie už řádila několik měsíců, ale sankce byly vyhlášeny až o devět dní později. Nová situace umožňovala dále pracovat na přípravách nejen letošního, ale i dalších ročníků – především s výhledem na veliký jubilejní rok 2024. Protože se však hygienická opatření stále více zpřísňují, ukázalo se nezbytným rázně přistoupit k zásadní změně letošní podoby matiné. Obyvatelé celé naší planety se totiž ocitli na dějinné křižovatce. Zbývá jediné řešení: netrápit se “nad rozlitým mlékem” a najít optimální soužití s neodvratitelnými přírodními jevy, aby se co nejdříve obnovila plná funkčnost divadla, jež vybudoval NÁROD SOBĚ.
Program letošního matiné byl časově značně omezen a tento úvod bude sledovatelný pouze na internetových stránkách Národního divadla. Další tvrdé restrikce na poslední chvíli ještě pozastavily činnosti kolektivních těles, takže nemohly být nahrány připravované Smetanovy Tři ženské trojhlasé sbory v podání ženské části Sboru Národního divadla. Připomeňme si aspoň, že jsou dalším důkazem oprávněnosti památného výroku Josefa Bohuslava Foerstera při zahájení smetanovského roku 1944 (v době okupace), který jsem opakovaně citoval právě vloni: „Je čas, abychom si plni vděčnosti uvědomili, že žijeme a budeme v hudbě žíti ze Smetanova utrpení a z jeho lásky.” Smetanovu kompozici místy ovlivnily pocity sklíčeného duševního stavu. Autorem veršů prvního sboru Má hvězda byl dnes již zapomenutý příležitostný básník Bedřich Peška. Texty dalších dvou sborů - Přiletěly vlaštovičky a Západ slunce - pocházejí od Josefa Václava Sládka. Náš v mnoha oborech činný národní básník zvláště v závěrečném z nich vyjádřil určitá nejniternější vyznání muže, který procházel v dospělých letech sérií těžkých otřesů a osudových ran. I když Smetanu a Sládka dělil generační rozdíl 22 let, oba byli upřímnými přáteli. Je zajímavé, že iniciátor zhudebnění Ferdinand Heller vydal trojici sborů ve “Sbírce písní k potřebám ve vyšších ústavech školních, v domácnosti i v koncertech” roku 1881 ve vlastní úpravě jako dvojhlasné. Zasloužil se tak o jejich popularizaci, i když se časem do paměti národa vepsala jejich provedení vrcholnými pěveckými profesionálními i amatérskými tělesy.
Jedinou hudební skladbou programu zůstává včas nahraná Fantazie na motivy z oper Bedřicha Smetany pro kontrabas od Vojty Kuchynky. Souběhem opatření dostává symbolický význam. Představuje nám našeho Mistra Smetanu jako “nárožní kámen české hudby”, který postupně obohacoval další generace skladatelů i významných hudebních umělců. U těch nejlepších zajišťoval nejen Smetanovu, ale i jejich osobní světovou slávu. V konkrétní Fantazii si připomínáme osobnost jejího autora Kuchynky. Jako skladatel byl žákem Antonína Dvořáka, jeho životní osudy výkonného kontrabasisty se proplétaly dlouhá desetiletí s dirigentem Karlem Kovařovicem i v orchestru Národního divadla a vyústily v položení světových základů sólového i koncertního využití tohoto nástroje.  
Stručně se zmiňme o smetanovských jubileích (roky s koncovou jedničkou) v období Mistrova života:
1831: Smetanova rodina se přestěhovává z Litomyšle do Jindřichova Hradce, kde Bedřich pokračuje ve školní docházce a kde se rodina po prvé dostává do styku s rodinou Kolářovou, jež v dalších letech bude mít osudový význam v životě skladatele.
1841: BS pokračuje ve studiích na piaristickém gymnáziu v Plzni pod dozorem generačně staršího bratrance prof. F. J. Smetany; shledává se opět s Kolářovými, avšak dcera Kateřina dlouhodobě pobývá u svého strýce – faráře nedaleko Prahy.
1851: jako majitel hudebního ústavu je už Bedřich Smetana v pražském kulturním světě známou osobností, mezi jeho žáky patří také bývalý císař a český král Ferdinand V. Dobrotivý na Pražském hradě; prožívá šťastné manželství s Kateřinou Kolářovou (sňatek 27. srpna 1849) s prvním přírůstkem do rodiny – Bedřiška se narodí 4. ledna 1851. Netuší ještě, jaké osudové ztráty a události ho čekají v novém desetiletí.   
1861: po sňatku s Betty Ferdinandiovou v Obříství již od září 1860 BS působí opět v Göteborgu v doprovodu své choti i pozůstalé dcerky Žofie z prvního manželství. Na jaře 1861 se Smetana loučí se Švédskem několika koncerty (zajíždí také do Stockholmu, kde se jednoho ze tří koncertů zúčastňuje i panovník), 19. května se vracejí do Prahy. 25. září se narodí dcera Zdeňka. Následuje ještě delší koncertní turné klavírního virtuóza Smetany po Holandsku a Porýní (v Rotterdamu návštěva Františka Škroupa).
1871: BS je v polovině svého působení 1. kapelníka v pražském Prozatímním divadle. Podniká jen příležitostné cesty (mj. do Plzně a do Vídně).
1881: už šestým rokem hluchý Smetana žije s vlastní rodinou v jabkenické myslivně společně s rodinou dcery Žofie z prvního manželství a jejího muže lesmistra Schwarze. Pomalu postupuje s kompozicí Čertovy stěny.
Kdybychom v mysli zamířili ke Smetanovu hrobu na Vyšehradském hřbitově, připomenuli bychom si, že v blízkém Slavíně spočívají také tělesné pozůstatky J. V. Sládka a že už začátkem roku 1901 zde byla uložena rakev s tělem právě zesnulého Julia Zeyera, jemuž se jako vůbec první osobnosti dostalo pocty uložení v nově vybudované monumentální hrobce za uznávané zásluhy o českou literaturu. Původem byl Zeyer představitelem 3. generace v Liboci usazeného francouzsko-německého podnikatelského rodu. I on se velice spřátelil s BS, jemuž kdysi nabídl vlastní libreto opery Šárka, které po Smetanově vlídném odřeknutí později publikoval. Nechtěně tím vyvolal napínavý příběh spojený s osudy výbušného Leoše Janáčka a tím zcela nevinně i Antonína Dvořáka a posléze Otakara Ostrčila (v souvislosti s oblíbenou stejnojmennou operou Zdenka Fibicha na libreto Anežky Schulzové). Zeyer také napsal jímavou předmluvu k vědecky zpracovanému životopisu BS od univ. prof. Otakara Hostinského.
Zeyerův příběh ukazuje, jak dokonale evropansky dovedli naši předkové uvažovat o umělcích cizího původu, kteří procházejí dějinami našeho umění i rozvíjením osobního nasazení ve prospěch a v propagaci odkazu Smetanova až do našich dnů. Někteří z nich přímo srostli s Národním divadlem.
Libuše po 5. obraze svého proroctví zpívá: “Co dál! To mlha oku zahaluje a mnoho skrývá zkalenému zraku tajemství hrozných prokletí!” Z vlastní historie ovšem víme, že v nejtragičtějších dobách nových dějin se vždy absolutní většina národa sjednotila ve víře v pokračující následující text kněžnina proroctví: “Však, nechť se stane cokoliv, to cítím v nejhlubší mých ňader hloubi: Můj drahý národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně, slavně překoná.”
Tak se staň!