Prach podobně jako popel jsou bezmocnými hříčkami přírody. Ale my lidé máme nesmrtelnou duši, a tělesně jsme jakousi třtinou, ale pozor! Třtinou, která myslí a která se nenechá obalamutit nesplnitelnými sliby z úst některých představitelů. Umíme se přece zamyslet nad sebou, víme, komu můžeme věřit a také, že bez Božího milosrdenství a jeho vůle se na světě neděje nic, a nespadne dokonce ani vlas s hlavy. Bůh nekonečně miluje každého z nás, a aby nám svou lásku dokázal, poslal na tento svět svého Syna, který po třicet let tvrdě pracoval a tak se ztotožnil s námi lidmi. A pak po tři roky kázal, uzdravoval nemocné, křísil mrtvé a nakonec dotrpěl na kříži, aby třetího dne vstal z mrtvých a vrátil se ke svému Otci. Ale nenechal nás na zemi jako bezmocné sirotky, takže k nám stále sestupuje ve svém Duchu, aby s každým z nás sdílel naše dny a pomohl nám nést náš kříž. Tak daleko sahá jeho láska! Chce nás duchovně pozvednout k sobě, abychom poznali, že nejsme bezvýznamným pozemským prachem, ale Božími dětmi se všemi právy, ale i povinnostmi. Naši malost a slabost nám jako křesťanům pomáhá překonat naše víra, a tato ctnost je důležitá, aby se na nás a v nás naplnila slova Písma, že všechno je možné tomu, kdo věří. A víme také, komu můžeme věřit i pokud jde o politiky, kteří zastávají křesťanské zásady. Snažme se proto žít ne podle těla, ale podle Ducha. Proto potřebujeme pomoc shůry od toho, který se kvůli nám stal člověkem, aby nám dal pravou naději, která nepomíjí s proměnlivostí tohoto světa. Je totiž trvalým darem, pokud se o něj nepřipravíme vlastní nepozorností a nedostatkem tolik potřebné důvěry a pokory. Náš hluboce věřící básník Ivan Slavík v jednom rozhovoru řekl, že do společenství s Bohem a jeho milosrdenstvím se nevstupuje ani včera, ani zítra, ale dnes. Zamýšlel se nad Ježíšovou božskou láskou a napsal: „Na čas nás Kristus opouští, svou Matku svěří Janovi. Nebudem jako na poušti, je s námi Ta, jež odpouští, až budem v koncích, odpoví.“