Zástupci SKS se setkali s panem kardinálem D. Dukou v Arcibiskupském paláci dne 22.února 2022 a předali mu nově vydané sborníky k 20. výročí založení SKS. Před přivítáním a usazením jsme stihli ještě z terasy vedle místnosti, kde byl kulatý stůl vyfotit svatovítskou katedrálu. Po přivítání s panem kardinálem jsme se usadili kolem toho kulatého stolu. Paní předsedkyně SKS (sdružení křesťanských seniorů) Doc. Lidmila Němcová nás všechny představila. Bylo nás sedm. Mluvili jsme o složité době po roce 1948, kdy nastoupili komunisti. Pro křesťany to znamenalo, že postupně se mělo křesťanství v naší zemi vymýtit. Vyučování náboženství se postupně odstranilo z dopoledních vyučovacích hodin. Zkraje  let šedesátých bylo vyučování náboženství odpoledne a vyučovaly ho katechetky a další leta už nebylo vůbec. Vyučování náboženství už se na školy do revoluce v roce 1989 nevrátilo vůbec. Marně jsme chodili za ředitelem školy v Hostivaři s Vaškem Sochorem, který se stal jako dospělý knězem a je knězem v Libni dodnes, aby vyučování náboženství bylo v hostivařské škole povoleno. Vyučování náboženství bylo obnoveno v naší zemi až po revoluci v roce 1989.
Dále pan kardinál Duka mluvil o tom, že v každé době bývalo něco. Ať to bývalo za Josefa II. či za Napoleona. Dále pak za 1. a za 2. světové války, kdy v Evropě řádil Hitler. Tak nám čas plynul a my jsme hovořili. Brzy utekl vymezený čas 1 hodina a my jsme se museli rozloučit. Paní předsedkyně Doc Lidmila Němcová předala panu kardinálovi Dukovi Sborníky, které jsme vytvořili koncem loňského roku.
Na tomto setkání jsem vzpomněla, že jsme za panem kardinálem Dukou (tehdy ještě nebyl kardinál) jezdívali do Plzně. Pracoval ve Škodovce a bydlel u jedné paní ve v malé vilce v Plzni. Měl tam v jedné místnosti kapli, kde sloužil pro sebe a pro své pozvané lidi mše svaté. Byly to těžké doby, když neměl státní souhlas. Můj otec Prof. Milan Procházka s ním spolupracoval. Ani nevím, kdy se Tito 2 lidé seznámili. Můj otec přistoupil do skupiny lidí Dominikánů a stal se Dominikánem Terciářem, protože byl ženatý. Tato skupina Dominikánů se scházela tajně na různých místech, např. v Praze v Šárce, dále v Plzni a na jiných místech. Můj otec vyučoval angličtinu na Jazykové škole v Praze a tak se snažil překládat do angličtiny Bibli. Dařilo se mu svým žákům na Jazykové škole vzbudit zájem o čtení Svaté Bible a Nového zákona, což bylo lidem v té době na školách odpíráno. Vše se tehdy dělalo tajně. A lidé, kteří měli o to zájem se scházeli tajně. Debatovalo se v různých bytech. Můj otec také dával 1 místnost k dispozici. U nás jsme se scházeli asi 1x za měsíc. Většinou měl přednášku dr. Artur Pavelka, který byl uznávaný filozof a znal náboženskou situaci v té době v naší vlasti.
Někdy se večerů zúčastnil také páter Keymar. Ten nás, mne a moji sestru, vyučoval náboženství. Neměl státní souhlas, tak nás učil tajně ve svém bytě. Naštěstí se doba k roku 1968 trochu uvolnila a on dostal farnost v Ondřejově. Díky páteru Keymarovi jsme byli v roce 1963 biřmovány. Za kmotru při biřmování mně šla Dana Němcová, kdysi disidentka a mojí sestře Marii paní Valentová. Ta nás též jako katechetka učila náboženství. Biřmoval nás na Vyšehradě biskup František Tomášek. Měly jsme štěstí s mojí sestrou, že se o nás náš otec postaral a sehnal nám lidi, kteří nám vyučování náboženství doplnili. Díky mému otci jsme se řadili k rodinám katolickým. Měly jsme katolické přátele a chodily jsme každou neděli do kostela.
Bohužel po vpádu Varšavských vojsk se situace v Československu opět změnila a železná opona opět spadla. Cestování na západ opět nebylo možné, a tak jsme se částečně vrátili, tam kde jsme byli před tím.
V roce 1983, to už jsem byla vdaná a měla 2 děti, jsem měla to štěstí, že se nám s otcem podařilo dostat do Anglie, kde se nám podařilo setkat s panem Alexandrem Tomským. Ten nám předal knihy z nakladatelství Škvoreckých. Ty se nám podařilo přepravit domů a půjčovat je svým známým.
Také se tam otec v Londýně setkal s nějakým církevním hodnostářem a vylíčil mu náboženskou situaci v naší zemi během normalizace. Jak se vše dělá tajně a že situace v Československu není normální. Bohužel mu ten církevní hodnostář řekl, že mu nemůže pomoci.
Nakonec jsme dospěli k roku 1989. Tehdy spadla sametová revoluce. Naším prezidentem se stal Václav Havel. Můj otec se bohužel sametové revoluce nedočkal. Zemřel v roce 1986 koncem července. Pohřeb se konal začátkem srpna roku 1986. Pohřbívalo ho tehdy několik kněží. Byl to Dominik Duka, tehdy ještě nebyl kardinálem, dále pater Vaněk, také pater Vedral a pater Keymar. Na pohřbu byl též přítomen psycholog a psychiatr Jaroslav Šturma. Můj otec ho kdysi učil anglicky.
 
Jiřina Švejdová